Můj táta se někdy od roku 1942 jako naprostá většina národa těšil, že naši vlast osvobodí Rudá armáda. V Náchodě se to stalo přesně 9. května 1945. Tátovou profesí bylo vše, co souviselo s hudbou – byl učitelem, kapelníkem, pořadatelem koncertů a příležitostně taky skladatelem. Po válce ho napadlo, že by mohl osvobození republiky oslavit rozměrnou skladbou, vlastně symfonickou básní. Skladbu nazval Běloves volá. Měla čtyři části – věty. První byla mírná, zpěvná, na motivy známé písničky Náchodský zámeček vršku kulatého. Druhá se jmenovala Poroba, byla tklivá, smutná, líčila okupaci. Jen na jednom místě se v ní objevil nápěv nacistické bojové písně, vlastně hymny Horst Wessel Lied. Čtvrtá věta byla směs českých a ruských písní se závěrečnou lidovou veselicí. Taková umělecká díla se tedy vytvářela a dávalo to smysl. Vždyť skoro nikdo tehdy nevěděl o nastupujících zvěrstvech českých komunistů a lidé žili v naději na „lepší zítřky“.
Aha, a co ta třetí věta, že? Tak to bylo líčení boje, který se odehrál 9. května 1945 na hranicích, u obce Běloves u Náchoda. Rudá armáda vítězně postupovala z tehdy německého Kladska, aby prošla Náchodským průsmykem a pokračovala dál do Čech. Právě v době, kdy k české celnici v Bělovsi přijel první sovětský automobil, vrátila se od Náchoda tanková rota SS. Vojáky, kteří se schovali v budově celnice, vyvedli nacisté ven a postříleli. Další průběh byl rychlý. Od Chudoby přijelo sovětské dělostřelectvo a německou bojůvku zničilo. Přesto se tato událost okamžitě zveličila a většinou se hovořilo o „bitvě u Bělovse“.
Vzpomínkou na boj sovětských a nacistických vojáků byla právě třetí věta celé skladby. Jak ale v hudbě co nejlépe znázornit bitvu? Buben ano. Činely samozřejmě. Kvílící pozouny dobře. Ale stačí to?
Nyní se přesunu do doby, kdy mi bylo zhruba šest let. Táta vzal mě a mou sestru do obce Trotina u Jaroměře. Tam se konala slavnost – podařila se meliorace stejnojmenného potoka, čímž se zvětšila rozloha orné půdy. Důvod k oslavám. Abychom si to připomněli: Ještě dlouho po válce bylo hlavním úkolem občany nasytit a při téměř nulovém zahraničním obchodu s potravinami došlo na dobře známé a dnes právem odsuzované jevy. Odstraňováním mezí a remízků se zcelovala půda do velkých lánů. Pomocí složité sítě všelijakých kanálků a trubek se odvodňovaly zamokřené pozemky.
V Náchodě se rozhodlo, že jedno z provedení tátovy skladby bude právě v Trotině. Rozšířený dechový orchestr dirigoval sám autor. Já seděl vpředu na kraji, když se koncert dostal do třetí věty. Buben, činely, pozouny – a v tom náhle zlověstné zarachocení kulometu. Ratatatata! Ratatatata! Úplně zblízka! Všichni jsme nadskočili leknutím. Muži nastražili smysly. Dámy v první řadě se kácely ze židlí. Vysvětlení bylo prosté: táta do skladby zařadil kulomet. Pochopitelně ne opravdovský. To jeho bubeník dostal v době zkoušek nápad. Všude v hostincích tehdy byly prosté dřevěné židle s překližkovým sedátkem. A když do té židle zabušil svými paličkami, byl to ostrý a děsivý zvuk, přesně jako z kulometu. V náchodské koncertní síni v Beránku to už znali, ale občané Trotiny, stavební dělníci, papaláši z Hradce Králové a další hosté většinou ne. Já taky ne. Právě proto mně to utkvělo v paměti po celý další život.
Byla to krása a škoda, že tátova skladba se už nehraje. Ona existuje dál, protože její partituru jsem před časem odevzdal do náchodského muzea. Tam totiž patří. I s kulometem.
