Sentimentálně listuji tou archiválií a u středy 24. listopadu nacházím hustě popsaný složený papír. Čtu: Dej nažrat svý činčile, a vykonej ten čin čile. A hned vedle: Popros tatu o prostatu. No jasně, už si vzpomínám, Jarda měl tehdy narozky a byl u něj mejdan. Jeho holka Milča mu dala desku Mládkova Banjo bandu Dobrý den a všechny nás z ní nadchla písnička Dáša Nováková. Hodně jsme se chechtali dvojverší Děvčata zjistila, když ocitla se na místě, obavy že byly zcela namístě, a někdo navrhl, že si teda taky uděláme soutěž o nejkvalitnější totální rým. Já byl pověřen zapisováním.
Luštím dál zažloutlý dokument. V rubrice „Venca“ se dočítám: Vesluji ve sluji. Máme v cele Brita, je to celebrita. Je tu dokonce ucelená strofa: Když vidím svou tchýni, mám fibrilaci síní. Je z Chrudimi a prudí mi. Minibáseň vyprodukoval i druhej Václav na place, kterého jsem v zápise vedl pod jeho přezdívkou Koňas: Šejka z Arábie, stará doma bije, a imáma i máma. Několik typických perel mám v zápisu uvedených u známýho sprosťáčka Libora: Nejdřív synek oral, potom dělal orál. Kdopak se to páří, s mojí milou Máří? Nebo: Dnes na schůzi zasedá, zítra už mi zase dá. Od této polohy neustoupil ani v další své produkci: Bude mlado, milá chaso, pojďme dělat sado maso. Většinu populace, baví kopulace. Ostatní jeho výtvory ovšem naprosto nelze zveřejnit.
Výhradně na zvířátka se ve svém veršování zaměřila Eliška, což mě ale nepřekvapuje, protože pracovala v mateřské školce: Mě tíží žal u žížal, jak je kosí žravost kosí. A dále: Štiky mají tiky, boleni zas bolení, proti jsou jen šproti. Vrabci jedli suchou jedli, chtěli mít tkáně, jako má káně. Jelene, stůj, bude z tebe lůj. Tu ňák smrdí tuňák. Zabásnila si i Milča: Salónní lev Andule, nosívá levandule, je to voják z kasáren, hlavu má plnou prasáren. Tady mám ale v zápisu poznámku, že Láďou bylo vysloveno podezření z nepřípustné krádeže rýmu kasárna/prasárna.
Sám Láďa také přispěl do soutěže. Protože byl zarytým odpůrcem tehdy panujícího režimu (a dokonce za dva roky po tomhle mejdanu emigroval), nepřekvapilo, že si vzal na paškál slavnou komunistickou prominentku Anežku Hodinovou-Spurnou: Hodinová Anna Spurná, blbá jako Annapurna. Dlužno dodat, že Láďa byl horolezec a Himálaje několikrát navštívil. O svém koníčku, tedy o šachách, se rozepsal i Milan: Hráč v Utahu, usnul u tahu. Pak ale svěží, ustoupil s věží.
Na několika místech zápisu shledávám chyby - zapomněl jsem zaznamenat autory. Například u veršů: Loudím po Stelle, pojď do postele. Blaženu zaženu, nechci ji za ženu. Brečí policista, že ho bolí cysta. Natrhnu ti prdelku, na šířku i na délku. Při hře se psy chytil sepsi. Vídeňský machr snídává sachr. Měl jsem synovce, byl to syn ovce. Kluci bulí nad cibulí. Už fakt nevím, kdo tyto klenoty spáchal, jen u epického dílka Úchyl parkem bloudí, odhaluje moudí, když ho potom soudí, o podmínku loudí, odhaduju, že to byl Martin, kterej tenkrát právě dostudoval práva. Ten ostatně básnění nezanechal ani v dobách pozdějších, ještě k mým sedmdesátinám mi poslal přání: Hele, dědku, zanech hlášek, zasuň čípek, vem si prášek, ať tu naší starou gardu, neskolí šlak myokardu. Hlavně neměj hypertenzi, když ti pošťák nese penzi.
Zcela neskromně si dovoluji zaznamenat i svůj příspěvek do poeticko alkoholického jiskření. Jakožto zapisovatel jsem pochopitelně neměl na tvoření moc času, nicméně jsem vypotil alespoň toto: V okolí Liberce mě bolely bérce, a u Zlína zas uzlina. Ondřej k tomu ještě dotvořil: Na tuberu mátu beru, nedávno jsem pištěl, že mě svědí píštěl.
Starý arch papíru obsahuje ještě spoustu diamantů české mejdanové poezie. Taky mám pocit, že jsem tehdy popsal archů víc – bůhví, kde jim je konec. Už si ani nevzpomínám, jak vlastně dopadla soutěž. Skoro se mi chce skončit chabým veršem: Vůbec na to nejsem hrd, že si pamatuju prd!
