Už bylo po Martinu. Ráno pěkně mrzlo a celý den jemně sněžilo. Johanka se těšila, že začnou s babičkou s vánočním pečením.
„Povíš mi, babičko, jak jsi byla malá?“ zaprosila Johanka a plnila malými kousky těsta vymazané formičky. Babička vzpomínala ráda, vždycky vyprávěla vnučce při práci. Johanka poslouchala a při tom si představovala babičku jako holčičku mezi dětmi ve staré škole.
Každé ráno stály děti s panem učitelem u okna, hleděly na zasněžený horský kraj a zpívaly si o zimě. Pak si některé z dětí, které ještě nerozbalovalo, vybralo obálku a vybalilo si buď jablíčko, perníček, hrst křížal nebo pár oříšků. Paní učitelová pomohla s přípravou a dětem tak hezky začínalo každé ráno v období adventu.
V poslední obálce, převázané stužkou, byl dárek pro všechny. Pan učitel připravil přáníčko. Byl tam obrázek a pod ním jeho rukou hezky napsáno – Krásné Vánoce a mír nám všem.
Lidem ve vesnici se líbilo, jak se děti ve škole těšily na Vánoce, jak byly pak hodné a jak prožily adventní čas. Příští rok si také ve svých rodinách připravili pro radost vánoční kalendář. Někde rozbalovali obálky z košíčku, jinde měli zavěšené punčošky, někde byly drobné dárečky ukryté v plátěných pytlíčcích, ale poslední dárek mívali stejný.
„To bylo jistě hezké,“ začala Johanka. „Bylo a byl to krásný čas,“ řekla babička. „Lidé byli potom také nějak lepší a hodnější jeden k druhému.“ Johanka ztichla.
„Letos uděláme kalendář spolu,“ slyšela babičku. „Překvapení tam budeš mít, ale můžeš přidat svoje obrázky.“
Když byly poslední pracničky vyklopené, začala Johanka přemýšlet, co každému z rodiny do těch vánočně vyšívaných pytlíčků nakreslí. Už je školačka, dokonce druhý rok a dá si záležet. Poslední obrázek bude pro všechny, určitě na něm bude Ježíšek v jesličkách a hlavně tam krásně napíše tu větu.
