Ležela jsem v nemocničním pokoji. Byla noc, den po operaci žlučníku. Nemohla jsem spát bolestí. Nebolelo mě břicho, ale moje pravé rameno jako by bylo rozdrcené těžkým zásahem. Co mne to jen napadlo? Později jsem se dozvěděla, že právě ta strana břicha vede nerv do ramene a tomu se něco nelíbilo.
Sedla jsem si k oknu a pozorovala noc, zaparkované sanitky i auta. Po bezpečnostní nádrži pluly kachny, parkovištěm přišly dvě tmavé osoby, stály u hladiny. Ostraha má dlouhou chvíli, došlo mi, nedávno vandalové v noci poničili lékařům ve službě auta. Co je to za lidi, když ublíží těm, kteří nás zachraňují?
Zabývám se genealogií, pročítám zveřejněné matriky a další archiválie, takže i knihy zemřelých. Kolik dětí, úplně malých či starších, zemřelo, kolik zemřelo matek po porodu, kolik bylo nemocí, proti kterým lidé nic nezmohli. V jedné z mých rodin zbyl praděd jediný z jedenácti narozených dětí, přitom jeho babička pomáhala na svět všem dětem ve vesnici i svým vnoučatům. Otci v jiné rodině zemřely tři malé děti a manželka, rozhodl se přestěhovat a stejně ho nemoci dohonily, zemřeli další tři synové. Z každé rodiny byl otec v 1. sv. válce; v mých rodech se naštěstí vrátili, ale každá obec má památník se jmény těch, kteří nepřežili. Skláním se před prací lékařů.
Ten krutý zásah do ramene mne trápil až do rána, nechtěla jsem obtěžovat sestru. Hřál mne pocit, že jsem to všechno před nástupem do nemocnice stihla. Bylo hodně práce na vyhledávání. Do čtivé podoby jsem to pak psala po tři noci dost dlouho a stihla odevzdat mojí tetě. Udělala jsem jí obrovskou radost, dostala ode mne dárek, otcovskou linii rodokmenu. Kroniku šťastné části jejího života. Před loňskými a znovu před letošními Vánocemi přišla o své nejbližší. Hned jak budu schopna, rozpracuji druhou část, matčinu linii.
Nedělám jen grafické znázornění nebo stromy života, ale údaje, letopočty a jména dávám do souvislostí, píši rodinné kroniky, koncem letošního roku jsem dokončila pátou. Text doplňuji historickými údaji a fotografiemi, někdy pro srovnání i současnými fotografiemi místa nebo mapkami; vším, co by mohlo být pro současníky zajímavé. Nejcennější jsou fotografie rodinné, příbuzní mi je rádi zapůjčují. Pokud možno navštěvuji i místa, kde předkové žili. S úctou a pokorou sestavuji rodinné příběhy, ty pak příležitostně, podle zájmu, věnuji svým příbuzným.
Usmála jsem se, zažiji často různé příhody. V jedné chalupě mě majitel zval, abych šla dál, a trval na tom, abych mu řekla nějaká jména těch mých předků. „Tak ty neznám,“ řekl zklamaně. „Ani nemůžete, říkala jsem vám to, je to už tři sta let.“ Koukal na mne, jako bych spadla z nebe.
