„Tak to je prosím vánoční korespondence naší Aničky, našla jsem to dneska ráno na sekretáři. A teď mi laskavě poraďte, co mám dělat.“
Hrubě porušujeme zásadu listovního tajemství a čteme. Ve všech třech případech jde o stejné sdělení, že, Anička by pod stromeček potřebovala takovej ten červenej mobil jako má Denisa, protože byla celý rok strašně hodná, uklízela si v pokojíčku, akorát když se poprala s Martinem, tak on si začal. Prostě klasická objednávka, vzpomínám si, že když jsme byli s bráchou malí, dávali jsme dopisy Ježíškovi na rádio. Na rozdíl od nás ale Anička oslovuje hned tři dodavatele.
Rozvíjí se plenární debata: Jindřich plamenně prosazuje názor, že sedmiletí haranti by mobily vůbec neměli vlastnit, Peťan mu oponuje, že to naopak podporuje kontrolu rodičů nad ratolestmi. Jitce zase vadí, že Anička se ve výběru jen opičí po nějaké Denise, Marek ji ale uklidňuje, že to je u dětí naprosto normální…, prostě blafeme a blafeme, aniž bychom uchopili jádro pudla Eliščiny žádosti o radu. Ona to usměrňuje: „Ten mobil Anča dostane, už ho mám koupenej, ale od KOHO ho dostane? KOMU má pod stromečkem poděkovat? Uvědomte si, že ona vlastně vyhlásila výběrové řízení, že tu zakázku zadala třem firmám a měla by vědět, která ji teda realizovala.“
Diskuse se konečně obrací žádoucím směrem. Rychle a jednomyslně je z tendru vyřazen Děduška Maroz, protože rusofilství už v této zemi bylo víc než dost. Na můj dotaz Eliška vysvětluje, že Anča se o něm dozvěděla od spolužačky a nejlepší kamarádky Varvary, což je v tuzemsku narozená dcera ruských emigrantů. O Santovi jim zase prej vyprávěla „pančelka“ na angličtině, kam Anička chodí od pěti let. Ve hře tedy zůstávají Ježíš a Santa, a my se rozdělujeme na dva ideologické tábory. Ježíšovci argumentují křesťansko kulturní tradicí v českém prostoru, kontinuitou rodinných rituálů a podobně, Santovci oponují nezbytností vychovávat potomky k multikulturálnímu vnímání globálního světa atd. Takže zase blafeme a blafeme, až Elišce dojde trpělivost: „Víte co, já Anče řeknu, že prostě nevím, kdo to byl. Sice jí tím nechám v hlavě binec a utrpí moje vševědovská rodičovská autorita, ale nedá se nic dělat, život holt není peříčko.“
Někdo hází do placu zásadní návrh: „Hele, ještě máš variantu, že uvedeš věci na pravou míru a celou tu magořinu demaskuješ. Normálně jí řekni, že mobil jí koupili tatínek s maminkou, že už je velká na to, aby věřila na všechny ty fiktivní figurky.“ A opět blafeme a blafeme, tentokrát se argumentačně přetahujou epičtí racionalisti s lyrickými idealisty. Velikán Jára Cimrman by to asi nazval „spor Drsoňů a Jasoňů“. Eliška trochu nahrává idealistům sdělením, že Aniččiny obavy z toho, že se na ní Ježíšek-Santa-Mráz naštve a nepřinese jí červenej mobil, jsou docela užitečný. Už od listopadu si totiž opravdu pečlivě uklízí pokojíček, což po zbytek roku nečiní. „Kdyby věděla, že mobil kupujeme my, tak by spíš s námi vyjednávala, než uklízela,“ upřesňuje zkušená matka. „To je ale chování vynucené strachem, volají Drsoňové. „No jó, ale uloží si do paměti princip, že píle bývá odměněna,“ překřikují je Jasoňové.
Elišce jsme neporadili. Je jisté, že Anička se bude 24. prosince radovat z červeného telefonu, a je pravděpodobné, že od 25. prosince zase dost poleví v uklízecí aktivitě ve svém pokojíčku. Komu ze tří oslovených dodavatelů poděkuje se ještě v čase našeho předvánočního blafání a blafání neví. Pracně lovím ve vzpomínkách, kdy a jak jsem se já dozvěděl, že ty krásný věci pod stromeček mi dali táta s mámou a ne kdosi, kdo zacinkal a odlétl oknem či komínem. Pamatuju si ale bezpečně, jak jsem vždy už od listopadu ochotně pomáhal při utírání nádobí, pečlivě psal domácí úkoly a čistil si boty. A taky na to, že od pětadvacátého prosince jsem na tyto úkony vždy poněkud změnil názor. Takže, Aničko, přeju ti šťastné vánoce a nezapomeň Denise zavolat, že už máš taky červenej mobil.
