Konečně napadl sníh! Městečko Rožmitál pod Třemšínem vypadá totiž v zimě snově až idylicky - mráz je tu mrazivější, ticho tišší než jinde, a kouzlo místa okouzlující, zvláště v okolí farního kostela Povýšení svatého kříže ve Starém Rožmitále.
Starobylý kostelík vypadá skoro stejně jako tehdy, když v něm poprvé zazněla úplně nová vánoční mše "Hej, mistře" - bylo to v roce 1796. A pak je tu ten hrob. Ostatky skladatele známé "Rybovky" spočívají na hřbitově u kostela, konečně v posvěcené půdě. Kolem panuje svatý klid, na hrobě hoří skoro vždy svíce od milovníků hudby i žáčků místní hudební školy, které jsou Jakubovi Rybovi jistě nejvíc milé.
Jakub Jan (v matrice uvedený jako Jakub Šimon) Ryba byl totiž původně pohřben jako sebevrah: na starém morovém hřbitově u Nového rybníka.
Dodnes tu stojí kříž a taky pamětní tabule. Okolnosti jeho tragické smrti jsou dobře známy - podřezal se břitvou na odlehlém místě v lese nad Voltuší.
Padesátiletý komponista a učitel žil v Rožmitále již od mládí, měl zde velkou rodinu, zabýval se hudbou i literaturou a snažil se šířit obrozenecké ideály. Život na počátku 19. století na malém městě ale moc ideální nebyl.
Rodina bojovala s bídou, všeobecná nouze po napoleonských válkách vedla nakonec k rakouskému státnímu bankrotu a projevila se i v odlehlých brdských lesích. Šest ze třinácti Rybových dětí se nedožilo dospělosti, ostatním těžko mohl dopřát lepší vzdělání. Pro zdejší společnost byl Ryba příliš učený, přemýšlivý, citlivý, ale také rebelant, který měl trvalé spory s rodiči svých žáků i místní vrchností. Co ale přimělo skladatele vykonat tak zoufalý čin, jako je sebevražda?
Téměř po 200 letech byl nalezen v příbramském archívu německy psaný dokument ze 7. dubna 1815, tedy ze dne před Rybovou smrtí. Šlo o protokol o rozpočtu na opravu rožmitálských varhan, které byly v katastrofálním stavu a hrát na ně muselo být pro hudebníka s absolutním sluchem utrpením. Protokol byl nalezen podepsaný pouze varhanářem, který měl nástroj opravit za tehdy závratný obnos 170 zlatých. Farář Česaný, coby správce farnosti, jej ale nepodepsal, a je tedy oprávněný důvod se domnívat, že z opravy nakonec sešlo a pro stárnoucího kantora Rybu to mohla být poslední tečka za jeho neveselou životní bilancí.
Kdopak už ví, jak to tenkrát bylo. Po výjimečném člověku nám zbyla jeho hudba, především líbezná Česká mše vánoční. Kolik pěveckých sborů v naší zemi se vrací každý rok k její partituře, kolik sopranistek se blýskne v převysokém sólu "Rozpal hojně srdce..."? Je to hudba plná radosti, která pohladí naše duše a pak se vznese přímo k nebesům...
I rožmitálští konečně přijali svého skladatele a zpívají Rybovku vždy na Štědrý den při půlnoční mši ve starém kostele, doprovázeni zvukem původních "nešťastných" varhan. Koncertního provedení se letos mše dočkala i v kostele na hlavním rožmitálském náměstí, odkud je snímek.
Snad je to úděl těch, kteří vyčnívají nad své současníky - že jsou oceněni až budoucími generacemi. To se týká i římského filozofa Seneky, jehož spis se našel u Rybova mrtvého těla.
I v naší době přece platí to, co tvrdí Seneca: "S životem je to jako se hrou. Nezáleží na tom, jak je dlouhá, nýbrž na tom, jak se hraje".
