Covidová doba se zdá taková neradostná. Je jak lepivé bláto. Ať šlápneš kam šlápneš, uvízne na tobě špatná zpráva. Covid všem prosákl do hlavy a usídlil se v ní. A vše okolo podbarvil svojí zachmuřeností. Nedávno mě napadlo, že je načase ten zatuchlý špinavý mokrý hadr konečně vyhodit. Ale jak na to?
A tak jsem si založila Deník radosti. Vlastně Předdeník radosti.
Jak funguje? Mám ho v počítači. Večer před usnutím nadepíši stránku "sešitu" datem dalšího dne. Potom si najdu nějaký hezký citát o radosti. Třeba: "Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být." Ten je prý Lincolnův. Nebo: "Kdo věří ve štěstí, má štěstí." Autorství je připisováno Hebbelovi. Už jen hledání takového citátu stojí za to! Pak si k citátu najdu nějaký hezký obrázek. Fotku modrého nebe. Les, hory... Někdy obrázek trochu upravím, pohraji si s ním. I to je o dobré náladě. A pod text citátu zapíšu jednu věc, na kterou se druhý den mohu těšit. Stačí slespoň jedna jediná věc. Druhý den si hned po ránu svůj zápis přečtu.
Ze začátku mi vždy chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, na co se druhý den mohu těšit. Že je co zapsat. Tak samozřejmě jsem brala drobné radosti. Po čase už to bylo snadné, zápis zabral pár minut. A teď, po půl roce, zapisuji čím dál méně. A někdy vůbec.
Přemýšlela jsem, proč. Co se změnilo? Nelajdačím? Nevracím se ke Covidovým chmurám? Vůbec ne. Začala jsem si totiž těch radostí víc všímat i bez deníku. I bez zápisu. Na další den už stačí večer jen pomyslet.
A tak mě Deník radosti přivedl k důvěře v radost. A ta překoná všechny Covidové chmury světa.
---
Když prší, hledej duhu. Když je tma, hledej hvězdy - neznámý autor