Jsem možná drobátko ulítlej, ale mně to nevadí. Ne že by mi bylo fuk, co si spoluobčané o mně myslej – kdo to tvrdí, kecá – já ale docela s chutí pozoruju, jak človíčkové o sobě klábosej, sledujou se, hodnotěj jeden druhýho, drbou o sobě, pomlouvaj se a třeba si při tom i něco přivymyslej atd. Říkám si, že je to asi jeden z projevů vývojové nadřazenosti člověka nad ostatní zvířenou. Jiné tvorstvo na to prostě nemá. Dovedete si například představit, že by ve stádu jedna kráva pomlouvala druhou? Nebo třeba, že dva trubci šíří po včelíně o třetím, že je pěknej proutník? A pak, kdyby lidi nehovořili o lidech, tak o čem by vlastně hovořili? Moc témat by jim nezbylo.
Dojatě vzpomínám, jak mi maminka v šedesátých letech říkávala: „Prosímtě, dej se aspoň ostříhat, vypadáš jak chuligán, lidi si toho všímají, dneska mi to v sámošce řekly Horáčková a Stehlíková.“ Jenže já jsem byl s touto informací velice spokojen. O to mi přece šlo. Jakožto správnej puberťák jsem beatlesáckým hárem, kalhotama pekelně do zvonu, vlastnoručně pomalovanýma polokeckama a houslovým futrálem namísto aktovky demonstroval zrod vlastní identity. A Horáčková se Stehlíkovou neboli obecní královny drben de facto potvrdily, že to dělám dobře, neboť dospělácká populace to zaregistrovala.
Přiznávám, že docela vítám každé senzační mediální oznámení kterak jedinec X podává žalobu na jedince Y pro urážku na cti, respektive poškození osobní pověsti, a žádá milión, deset miliónů, sto miliónů odškodného. Třeba za to, že Y o něm někde napsal, že v dětství ukradl osm rohlíků, nebo že chlípně plácá sekretářku po zadku. Baví mě sledovat, jak tyhle kauzy vzedmou vox populi, tedy hlas lidu, jak jsou s gustem probírány v hospodách, na nejrůznějších setkáních, na sociálních sítích, prostě všudemožně. Obdivuju rychlost, kterou se aktivizují Horáčkové a Stehlíkové. Zlomyslně si představuju, jak jsem soudcem a zásadně vynáším rozsudky, že jedinec X sice žádné odškodnění nedostane, ale má právo vypustit do veřejnosti taky něco nactiutrhačného na jedince Y. Jářku, ať má lid o čem hovořit, že jóó!
Už starozákonní kniha Exodus nás poučuje, že na dotaz „Co řeknou lidi?“ slyší i místa nejvyšší. Když Hospodin viděl, že Židé na útěku z Egypta si pod horou Sinaj uspořádali mejdan se zlatým teletem, pořádně se rozlítil a že prej s nima tvrdě zatočí. Malér žehlil Mojžíš těmito argumenty: „Proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu.“ Jak známo, Hospodin od planoucího hněvu upustil a Egypťani tak přišli o jedno šťavnaté téma pro pomluvy
Pojďme si fenomén „Co by řekli lidi“ typologicky roztřídit: 1) Mluví se o vás dobře = jste mutant Mirka Dušína, vždy nahlas pozdravíte, nechlastáte, třídíte odpad a tuhle jste bábince Vavřincové pomohl s nákupem. Horáčková se Stehlíkovou jsou frustrovány, protože jim nedáváte šanci v samoobsluze vám umejt zadek. 2) Mluví se o vás dobrošpatně = jste sice v kolektivu oblíben pro svou veselou povahu, akorát vaši tři fakani jsou rozmazlení spratci a včera se vaše stará porafala s listonošem. Horáčková se Stehlíkovou jsou ve střehu. 3) Mluví se o vás špatnodobře = jste nafoukanej, nesbíráte hovínka svýho psa, lžete v daňovém přiznání a v každý druhý větě říkáte „kurva“. Ale staráte se o devadesátiletýho tatínka. Pro Horáčkovou se Stehlíkovou jste denním chlebem. 4) Mluví se o vás špatně = jste mutant satanáše, Horáčková a Stehlíková v samoobsluze kňučej rozkoší.
Jak už jsem řekl, pro mě je všechno v pořádku. Na cestě k nejdokonalejšímu tvorovi jsme se prostě dopracovali až k tomu, že vyhodnocujeme jeden druhého. A je přirozené, že nám to moderují Horáčková a Stehlíková. Abych nezapomněl, tahle jména jsem si náhodně vymyslel, odškodné ze mě nikdo nevyrazí!