Nyní ve svých jedenaosmdesáti letech už neleze na skály, zato pořád pracuje a hraje na hudební nástroje.
Pojďme nejdříve o nějakých sedmdesát let zpátky. Byl jste jiný, než ostatní kluci, projevovala se už tehdy u vás láska k přírodním vědám?
Velký zájem o přírodní vědy u mne vyvolaly dva předměty už na Obecné škole - Živá příroda a Neživá příroda. Se spolužákem jsme měli jakousi domácí laboratoř, kde jsme něco krystalovali a dělali efektivní pokusy, o kterých jsme se nějak dozvěděli a které nebyly vždy zrovna bezpečné. Tatínek mě také vyřezal z překližky model tehdejších analytických vah podle návodu z časopisu pro mládež. Také jsem dělal herbář. Tatínek mě dojednal možnost prohlížet musejní herbář a pak hledat v naší lokalitě.
Vzpomínáte rád na své dětství?
Rozhodně ano. Fotbal jsem nikdy nehrál. Zato toulky přírodou s bratrancem a jeho otcem učitelem ze Světlé nad Sázavou. Ten nás učil práci s klíčem k určování rostlin. Herbář jsem naposled použil, když dcera měla v prosinci (!) do školy přinést ukázku stvolu a oddenku, kdežto v létě se učili o australských škeblích.
Jaká byla studentská léta a co vás na studiích nejvíce bavilo?
Na gymnáziu (tehdejší jedenáctiletka) to byla už výrazně chemie, fyzika a také matematika. Už od 6. třídy jsem se učil z učebnic o 1-2 roky vyšších tříd. Učitelé už mě ani nezkoušeli. Tehdy jsem teprve zjistil, že chemie se studuje nejen na VŠCHT, ale také na Karlově Univerzitě. Taková byla tehdy dostupnost informací. Navzdory nedoporučení na VŠ tatínek nějak zařídil, že posudek se ztratil. Na přijímačkách jsem dostal otázku, jaký je fyzikální rozměr Planckovy konstaty a pak, abych latinsky pozdravil Caesara, kdyby vešel do dveří. Obojí jsem hladce zodpověděl a dveře na univerzitu se mně otevřely. Na vysoké škole mě především bavily laboratorní práce, vůbec ne už marxistická filosofie a pět podobných předmětů, včetně státnice z nich. Z těch divných předmětů jsem obdržel při zkouškách šest dvojek ze 37 zkoušek.
Co jste po studiích dělal, do jakého zaměstnání jste nastoupil?
Tehdy absolventi VŠ museli nastoupit na přidělenou “umístěnku” do určitého průmyslového závodu. Elektrochemii nám přednášel profesor Koryta. Z jeho večerní přednášky vždy šel se studenty na tramvaj. Při té příležitosti mě vyzval, abych se přihlásil na aspiranturu do Polarografického ústavu ČSAV. Stalo se to mým prvním a jediným zaměstnáním.
V letech 1968–1970 jste absolvoval postdoktorandská studia na Georgetown University. Co se dělo pak, když jste se vrátil domů po okupaci země?
Nabídka jet do Washingtonu DC přišla brzy z jara 1968. Mohl jsem sice jet hned, ale chtěl jsem se v červnu ženit a pak na svatební cestu do Chamonix. Odjeli jsme 7. srpna, toho neblahého srpna v šedesátém osmém. V Alpách počasí mizerné a pak ta “bratrská pomoc”. Nabídky na emigraci jsme striktně odmítali, vrátili se domů, vyřídili rychle povolení a legálně odletěli. Pobyt nám připadal jako v jiném světě. V laboratoři jsem se setkal s moderní přístrojovou technnikou. Poznal jsem, že díky novým součástkám si tam dokáží určitá elektronická zařízení sestavit sami. To mě uchvátilo a přiučil jsem se z elektrotechniky, co jen šlo. Domů jsem přivezl potřebné operační zesilovače (nebyly nedostupně drahé). Za 9 měsíců po návratu jsem měl vybavení podobné tomu, na kterém jsem měřil v USA. Byl to zlom v mém životě. V následujících letech jsem pokračoval v inovaci, ale výzkum jsem nezanedbával. Šéfové, co jezdili do ciziny, přednášeli na konferencích a hrnuly se četné spolupráce měřit na mém zařízení. Především z NDR, SSSR, ale také z Francie, Itálie a Španělska.
Jaká byla vaše cesta k vědě? Co bylo tím prvním impulsem, když jste si říkal, že se budete chtít věnovat vědě?
Tehdy nebyla volba “nechci do fabriky, chci vědu”. Byla to ona šlechetná nabídka profesora Koryty, o které jsem se zmínil, podmíněná právě dostupnými stipendii. O rok dříve nebo o rok později už by to patrně bylo jinak. Kdybych skončil v průmyslu, asi bych se určitě dostal někam do vývoje. Průmyslový vývoj obdivuji a velice si ho vážím.
Vy jste se díky svému oboru – elektrochemii – setkal s držitelem Nobelovy ceny, profesorem Heyrovským. Jak na toto setkání vzpomínáte? Co to pro vás, jako mladého vědce, znamenalo?
Byl jsem přidělen do laboratoře, přes kterou denně pan profesor chodil do své pracovny. Byl to velmi skromný pán, který i v pokročilém věku měl zájem o pokračující výzkum. Nepotrpěl si na oslavy jmenin či narozenin. To jsem nevěděl. A tak ve snaze mu popřát, on jen tiše odvětil “Mně se nepřeje”. Podporoval univerzitní studenty každoroční soutěží o nejlepší práce z oboru polatografie a dotoval tři vítěze částkami od 3000 do 1000 Kč. Tehdy můj plat byl 1040 Kč, takže vypsané odměny pro studenty nebyly malé. Styl každodenní práce na mne zapůsobil na dlouhé roky. Bylo samozřejmostí přijít tak deset minut před začátkem pracovní doby a to již s plánem, co ten den měřit. V deset hodin byla na dvoře malá rozcvička na protažení svalů. Každý čtvrtek se konaly semináře o nových publikacích ze světa nebo z našich prací. Tam pan professor nikdy nechyběl. Práce byla ve stoje, takže židle moc v místnosti nepřekážely. Ústav byl tehdy pokládán za centrum oboru. Proto jsme poznali většinu evropských i zámořských kapacit v elektrochemii. V každé místnosti viselo heslo Faradaye “Pracuj, dokonči, publikuj”, a to jsem si v životě připomínal. Vedoucí neměli žádné své kancelaře, ale byli s námi mladými a mohli kdykoliv poradit. Také to jsem později dělal podobně.
Vaší zálibou bylo od mládí horolezectví. Údajně jste lezl nejen na vrcholy Alp, ale dokonce i Himalájí. Co vás na horolezectví tolik fascinovalo?
Asi nejvíce to, že to nebyl tehdy závodivý sport. Vzájemné přátelství bylo nutnou podmínkou bezpečnosti při výstupu. Nezištná pomoc v nesnázích byla samozřejmostí. Všichni známí i neznámí si tykali bez ohledu na věk a společenské postavení. Výstupy vyžadovaly soustředění a stálé hodnocení, na co ještě stačím. Museli jsme odhadovat vývoj počasí a v neposlední řadě také si umět delší čas vařit. To vše nedávalo prostor pro nějaké malichernosti, ty zůstaly v údolí.
Jaký je to pocit dostat se po velké dřině na vrchol?
Je to různé. Ve slunci a s krásným rozhledem je to milé zadostiučinění. Jestli je sestup obtížný, tak si jen podáme ruce, rychle jednu vrcholovou cigaretu a raději rychle pryč do doliny, abychom nezatměli. Za bouřky, deště nebo sněžení není čas ani na svačinu. I to se nepředvídaně stává.
A co bylo vrcholem ve vaší vědecké práci?
To lze těžko říci. Tak každých 5 - 6 let jsem dělal něco trochu jiného a neznámého, kdy jsem se musel mnohému učit “od píky”. Jednou to byla reakce přeměny dusíku na amoniak, kterou umí bakterie v kořenech jetele při normální teplotě a tlaku, kdežto lidé za velmi energetických podmínek. Jindy to byly modely oscilujících reakcí, které se snaží modelovat pulsy v nervových vláknech. Před několika lety jsme zkoumali, jaké úpravy kovů v pláštích jaderného paliva jsou bezpečnější. Právě vývoj vodíku způsobil výbuch reaktoru v USA a poté v Japonsku. Nyní se zaměřujeme na nové molekuly, které by se mohly uplatnit v nano-měřítku. Život je pestrý, a proto zajímavý.
Vy jste se také věnoval hudbě, a to hře na kontrabas a také na varhany. Který nástroj ovládáte lépe a hrajete ještě stále?
Jsem jen amatér a moc si o svých kvalitách nenamlouvám. Na varhany jsem musel cvičit opravdu hodně a hlavně v cizině, kde jsem byl bez rodiny. Často jsem nechodil na obědy a místo toho hrál u sv. Medarda v Paříži či u sv. Michaela v Pise, jindy zase denně do noci v Coloradu. Faráři nikdy moji prosbu neodmítli, ukázali, kde jsou klíče a jak kostel zamknout. S kontrabasem jsem hrál často obtížný repertoár: 4 Beethovenovy symfonie, Dvořákovu Stabat Mater, h moll koncert a tři jeho symfonie, celou Mou vlast, Mozartovy pozdní symfonie a rekviem, Brahmsovu 1. Symfonii a mnoho dalších skladeb.
Věda, hudba, sport… Jak jste to všechno časově zvládal a jak se vám dařilo skloubit práci a koníčky s rodinou?
Rodinu a děti jsem snad nešidil. Cvičil jsem v noci. Jak trochu dcery povyrostly, už chodily s námi do skal, na lyže, posléze do Tater a nakonec do Alp. Měl jsem průkaz cvičitele horolezectví 2. stupně, což mně opravňovalo vest výcvikové tábory a tak vyšetřit dovolenou pro rodinu.
Jak se vám stárne, co je podle vás na stáří hezkého?
Stručně řečeno: Jak Bůh dá. Přijmout, že něčeho se už musíme zříci. Třeba onoho horolezectví. Nejhezčí je pocit, že obě dcery založily spořádané křesťanské rodiny a sedm vnoučat vychovávají ve stejném duchu.