I my jsme tomuto trendu kdysi podlehli a vyráželi autem přes Rakousko do Bibione nebo na Istrii. Jen abychom si pěkně všichni odpočinuli a aby se nám děti ozdravily.
Jenomže ty ozdravné účinky pobytu u moře byly vždy obousměrně narušeny nejen obrovskými kolonami aut na dálnicích v Rakousku, ale i zácpami s několikahodinovým čekáním na chorvatských hranicích. Domů jsme se po strastiplné cestě vraceli vyčerpaní s pocitem, že bychom si potřebovali vzít pár dní volna.
Proto jsme si začali dovolenou rozdělovat na etapy s tím, že první část strávíme v Rakouských Alpách, čímž se k moři přiblížíme a nepříjemnostem se tak vyhneme. Manžel se samozřejmě ujal role řidiče a na mě připadlo jen řešení těch nepodstatných maličkostí, jako je naplánování trasy, zajištění penzionů a hotelů, příprava programu na celou dobu pobytu s variantami na různé druhy počasí, nachystání příslušně měny, namazání svačin a balení tašek. V den odjezdu jsem vše v potu tváře nanosila a naskládala do auta s maximálním využitím minimálního prostoru. Poté jsem ještě vynesla odpadky a zkontrolovala, zda jsou v bytě zavřená okna či vodovodní kohoutky a vypnuté spotřebiče, zatímco manžel s dětmi už dávno netrpělivě čekal v autě.
„Kde seš tak dlouho, prosim tě? My snad dneska nevyjedem,“ lamentoval a jen co jsem dosedla na sedačku spolujezdce, vyrazil rychlostí blesku, aniž by si stihnul zapnout pás, a aniž by věděl, do jaké země a do jakého města jedeme, neboť navigování byl můj další, byť údajně nenáročný, úkol.
Navigátor se totiž pouze veze. Tíha zodpovědnosti leží na bedrech řidiče. Představa, zejména v naší rodině, pouze iluzorní. Navíc se tehdy využívaly pouze papírové mapy a muselo se spoléhat na dopravní značení. Tudíž jsem musela být pořád ve střehu. Většinou se mi dařilo celkem slušně držet směr, ale občas jsem si nebyla jistá, jestli jedeme dobře a někdy jsem i přehlídla ceduli a my tak minuli odbočku nebo naopak jsem zavelela odbočit dříve. Tím jsem jaksi získala pověst navigátora chabého až nevalného, kterému není radno věřit, ale kupodivu mému cestovnímu itineráři důvěřovali všichni. Tudíž nikoho nepřekvapilo, když jsem si, po krásném týdenním pobytu v penziónku v Zell am See, po snídani vyžádala účet a zavelela rodině, ať se rychle sbalí, že konečně vyrážíme k moři. Paní majitelka byla naším odjezdem trošku zaskočená, ale bez mrknutí oka účet vystavila. V duchu jsem si říkala:
„Nechápu, proč už to neměla připravený a proč na mě tak zírala. Snad si nemyslela, že tu budeme další týden.“
Bylo ráno, den jak malovaný. Před námi už poměrně nenáročná část cesty. Proto padlo rozhodnutí, že nepojedeme po dálnici, ale zvolíme příjemnou romantickou cestu, na níž se budeme kochat přírodou. Při skládání věcí do auta se mi zlomil nehet, a protože trasa byla jasná a nedalo se na ní nic moc zkazit, začala jsem si ho pilovat. Najednou jsem periferním zrakem zahlédla, že manžel odbočil jinam.
„Jedeš špatně,“ upozornila jsem ho, pilujíce si nehet. Muž neuvěřil a sveřepě pokračoval dál, jako bych nic neřekla. Cesta se postupně zužovala, až se zúžila natolik, že jsme se ocitli ve frontě několika aut, která se naloďovala na vlak, a z které nebylo úniku. Naštěstí jsem podle mapy zjistila, že trasa vede ve směru naší cesty. Když se s námi a naším autem vlak konečně za jásotu dětí rozjel, zeptala jsem se řidiče, proč mi nevěřil.
„Jak bys to mohla vědět? Vždyť sis pilovala nehty,“ odpověděl s typicky mužskou logikou. Holt dělat dvě věci najednou je prostě podezřelé.
Pomalu a v pohodě jsme odpoledne dorazili do Puly. Děti se těšily, že se ještě stihnou vykoupat a my dva před sebou viděli bohatou večeři a vínko. Ve chvíli, kdy jsme projížděli okolo Kolosea mi zrak padnul na palubní desku, kde bylo datum a čas.
„Kolikátýho je dneska?“ zeptala jsem se opatrně.
„Osmnáctýho,“ ozvalo se trojhlasně.
„Jestliže je dneska osmnáctýho, tak jsme tu o den dřív.“ A hned mi bylo jasné, proč byla majitelka penziónu tak překvapená.
„To snad ne. Děláš si srandu,“ ozval se znovu trojhlas. No nedělala…
V hotelu neměli žádný pokoj volný, ale v blízkém kempu jsme si pronajali chatičku. Děti se stihly vykoupat a k večeři jsme dojedli svačiny z domova. Přeci to nevyhodím. Ten vlak nebyl zadarmo.
