Naše strastiplná cesta k moři
FOTO: z archivu Vladislavy Dejmkové

Naše strastiplná cesta k moři

7. 4. 2022

Rok 1984 byl v mém životě opravdu bohatý na události. A jednou z nich bylo i to, že jsem v tomto roce poprvé ve svém životě okusila slanou vodu moře. Zkusím vám o tom nějak stručně povyprávět, i když tenhle rok našeho života by možná vydal i na nějakou knížku.

O tom, že se jednou chceme podívat k moři, jsme si vyprávěli s mým budoucím mužem ještě v době, kdy jsme spolu randili. Pamětníkům je jistě jasné, že vyjet tehdy za hranice nebylo tak jednoduché jako v dnešní době. K cestě do Jugoslávie bylo třeba získat devizový příslib. A kdo neměl žádné známosti, mohl jen doufat, že ho možná jednou dostane. A tak jsme prostě doufali. V době doufání jsme se vzali, sestěhovali do mužova malého družstevního bytu a postupně si pořídili dvě děti. Na jaře onoho roku se nám konečně podařilo najít větší byt a dohodnout se výměně menšího bytu za větší. Čekala nás několika měsíční rekonstrukce, protože byt byl ve staré zástavbě a byl hodně zanedbaný. Od září jsem měla také přislíbenou školku a jesle, a měla jsem v úmyslu vrátit se po rodičovské dovolené do práce. Začátkem května byl můj muž zčistajasna povolán na čtyřtýdenní vojenské cvičení. A přesně v této situaci jsme obdrželi devizový příslib.

První, co nás tehdy napadlo, že je to naschvál tak narafičené, abychom se nikam za hranice nedostali. Velký bratr nás přece sledoval! Hodně jsme váhali, přemýšleli, organizovali i zoufali, ale nakonec jsme to všechno za úžasné podpory rodičů a známých nějak zvládli. Přestěhovali jsme se do zpola zrekonstruovaného a skoro prázdného bytu, mně se podařilo o měsíc odložit návrat do práce i nástup synů do školky a do jeslí. Na třítýdenní cestu do Jugoslávie jsme odjížděli 22.srpna v nočních hodinách s žigulíkem plně naloženým zásobami jídla, vybavením na kempování i pohonnými hmotami. A mě navíc po celou cestu tížily smutné oči mých malých synků, které jsem svěřila na tři týdny do péče babiček.

Můj muž s velkou vášní pro mapy cestu předem podrobně a pečlivě naplánoval. Řídil se heslem, když už nás pustili za hranice, tak ať si to co nejvíc užijeme. Samozřejmě jsme museli přitom respektovat tehdejší realitu. K dispozici byly pouze mapy papírové, většinou několik let staré a nijak zvlášť podrobné. Nedalo se projet přes Rakousko, muselo se cestovat oklikou přes Maďarsko. Já jsem neměla řidičák, takže můj muž byl jediným řidičem v naší výpravě. Bylo víc než jasné, že cesta z Čech až do nejjižnějšího cípu Jugoslávie bude trvat více než dva dny.

První nečekaná událost nás zaskočila hned na Vysočině. Místo toho abychom rychle uháněli tmavou letní nocí směrem k hranicím, plížili jsme se v husté noční mlze úzkými silničkami mezi kopci. Trvalo nám to nečekaně dlouho, než jsme konečně najeli na dálnici. Do Bratislavy jsme se dostali brzy ráno a v malé pekárně kousek před hraničním přechodem jsme si koupili dva bochníky čerstvě upečeného ještě vlahého chleba. Jeho vůně nás provázela na cestě ještě mnoho hodin.

V roli navigátora jsem se po vjezdu do Maďarska začala ztrácet v dlouhých maďarských místních názvech. Párkrát jsme zabloudili, ale nakonec jsme krátce po poledni ulehli na pláži u Balatonu s tím, že si musíme pořádně odpočinout. Muž se úporně snažil usnout, já jsem se chvíli brodila ve vodě pod kolena a nedařilo se mi pochopit, jak se tady může někdo koupat. Z další cesty po Maďarsku si pamatuji hlavně dlouhé silnice lemované obrovskými lány kukuřice. A občas opuštěnou hromadu melounů. Navečer jsme konečně dorazili do Moháče, který leží nedaleko hranic s tehdejší Jugoslávií. Trochu jsme si prohlédli město, posilnili se a prošli se podél Dunaje. Bylo třeba najít vhodné místo na přenocování v autě. Už za úplné tmy jsme zastavili auto na malém parkovišti u nějakého parčíku. Usnuli jsme na sklopených sedačkách našeho auta a spali jsme opravdu tvrdě.

Když jsem ráno vyklouzla rozlámaná z nepohodlného lože v autě, čekalo mě pořádné překvapení. Kolem našeho auta se trousily černě oblečené ženy s květinami v rukou. Pořádně jsem si protřela oči, a pak mi to došlo. Zaparkovali jsme si auto na parkovišti u hřbitova!

obrazek00002.png

Ano, to jsem opravdu já v roce 1984. Podařilo se mi najít aspoň jednu klasickou fotografii v archivu z této cesty. Bohužel většina ostatních snímků jsou diapozitivy.

Po přechodu hranic jsme se konečně ocitli na území tehdejší Jugoslávie. V Osijeku jsme navštívili banku, abychom si vyměnili jakési poukázky za jugoslávské dináry. Trochu se nám ulevilo, že máme konečně v ruce nějaké peníze. Teď už snad přežijeme. A také jsme trochu zírali, jak to vypadá v bance. V tehdejší době jsme nebyli na návštěvy bank zvyklí. Z Osijeku jsme pokračovali v cestě přes Vukovar a Valjevo směrem na jih do Černé hory. Pŕed Valjevem nás pořádně vytrestala stará mapa. Silnice, která měla být podle mapy docela slušná, se v horách změnila v pouhou kamenitou cestu. Jedinou nadějí pro nás zůstala místní auta, která tudy občas projížděla. Nakonec jsme s hrůzou v očích touto cestou necestou dlouhou mnoho kilometrů projeli i my. Dokonce bez úhony na autě. Další noc na cestě jsme strávili opět v autě na jakémsi provozorním parkovišti pro kamiony kdesi v Černé hoře. V noci dokonce začalo pršet, do rána se pořádně ochladilo.

S kazícím se počasím a rostoucí únavou klesal můj zájem dodržovat podrobný plán cesty. Nadšený výklad mého muže o klášteře Morača jsem téměř nevnímala. Vyhledávala jsem místa, kde jsem si mohla alespoň na chvíli sednout a zavřít oči. Na další zastávce mi byl úplně ukradený i pohled na Skadarské jezero. Myslela jsem jen na jediné, kde v té hromadě věcí, kterou vezeme sebou, najdu kapesnik. Došlo mi, že jsem se v noci musela pořádně nachladit. Naší poslední plánovanou zastávkou na cestě k moři bylo jakési odpočívadlo na horském hřebeni. Tady jsem měla podle plánu žasnout.  Dole pod námi bylo trochu vidět to nekonečné moře, ke kterému jsme se celé tři dny plahočili. Bylo důkladně zahalené do mlžného oparu. Slunce, které podle mých představ k moři patřilo, se nekonalo. Nebyla jsem schopná vyjádřit vůbec žádné nadšení. Tak jsem si moře ve svých snech nikdy nepředstavovala!

Další události tohoto dne jsem vnímala pouze mechanicky. Po horské silnici jsme sjeli na pobřeží do městečka Bar a postavili si stan v nejbližším poloprázdném kempu. Byl konec sezóny, lidé odjížděli a my jsme právě dorazili k moři. Kousek od našeho stanu byla široká kamenitá pláž, ke které patřilo tmavě modré trochu zlověstně hučící moře. Pláž byla úplně prázdná, bez jediného človíčka. A nad tím vším v této chvíli hrozivě zatažené ocelové nebe. Udělali jsme to jediné, co se v té chvíli udělat dalo. Vrátili jsme se do stanu, zavrtali se do spacáku a usnuli. V této chvíli jsme ještě netušili, že nás čekají nádherné dva týdny plné zážitků. A že se právě zrodila velká láska na celý život!

 obrazek00001u.jpg

Na této pohlednici z Baru je opravdu ta pláž, kde jsem poprvé byla u moře.

 

 

Praktická poznámka pod čarou:
Samozřejmě jsem si po tolika letech nepamatovala přesně trasu, kudy jsme cestou do Jugoslávie jeli. S velkou ochotou mi ji pomohl rekonstruovat můj muž. Opět nad papírovou mapou. A přidal ještě místa dalších zastávek na naší cestě, kdyby se mi níhodou chtělo pokračovat.  Oba jsme si u toho hezky zavzpomínali.

 

 

 



 

cestování dovolená Jarní soutěžení 2022
Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?