Já už nechci slyšet, co je nového v politice a co hrozného nás ještě čeká. Chci psát, protože mě to baví. Ale o čem? Nikam necestuji, a tak vás nemůžu pozvat na výlet, moc už nepeču, ani nevařím, a tak vám nemůžu poslat dobrý recept. O chorobách se asi mluvit nemá.
O zahradách už jsem napsala, příběhy o moři už jsem do íčka také napsala, a tak se nemůžu opakovat. Nějak se nechytám, a tak napíši, co bych ještě chtěla.
Ano, chci ještě být chvíli na světě, i když někdy nevím proč, ale zatím děkuji za každé nové ráno. Chci chodit s pejskem na procházky bez bolesti nohou. Chtěla bych si ještě zatancovat na nějakém plese, pokud to nohy dovolí a pokud se vůbec bude něco konat. Chtěla bych věřit, že nám nevypnou plyn a že příští zimu lidi nebudou mrznout. Chtěla bych svúj život dožít v relativním klidu.
Možná, že je toho málo, co bych chtěla, ale možná, že je toho moc. Nedokáži už se v tom dobře vyznat.
Chtěla bych ještě pár let zažívat jaro, protože je to nejkrásnější období. Chtěla bych se opravdu nebát toho, co může přijít, i když o mně už opravdu nejde, ale bojím se o děti a vnoučata, a vlastně i o lidi ostatní, hlavně mladé.
A proto a možná nejvíce bych chtěla mír, klid, lásku, spokojenost, radost ze života a už žádné odporné nemoci.
Jenomže chtít a dostat, není stejné. A tak vám přeji všem, ať máte opravdu klid a promiňte mi moji, možná nesmyslnou, úvahu.