Irák určitě není země, kam by se hrnuli turisté. Relativně nejbezpečnější je tam právě autonomní oblast Kurdistán, kam jsme se vypravili na letošní Velikonoce. Jeho bezpečnost je však skutečně pouze relativní. Loni zasáhla raketa vystřelená proíránskou milicí z arabské části Iráku americkou vojenskou základnu nedaleko letiště a vzduchová vlna po nárazu roztříštila i skla v jedné části letiště. Letos v únoru zasáhla další raketa, tentokrát vystřelená přímo ze sousedního Íránu, obytnou čtvrť nedaleko amerického konzulátu v Erbílu a v březnu opět íránské rakety poškodily ropnou rafinérii nacházející se na západ od Erbílu. Proto jsme si našli ubytování v hotelu vzdáleném 35 km na sever od Erbílu. Jsme zde v období ramadánu, takže ekonomická aktivita je minimální a v hotelu s 57 pokoji jsme často prakticky jedinými, ale zato důkladně hýčkanými hosty.
Začátek cesty byl velmi jednoduchý. Přestože nám český konzulát v Erbílu a irácké velvyslanectví v Praze radily mít k dispozici osvědčení o očkování i test na covid, ve skutečnosti po nás nikdo nic nechtěl. Respirátory v Kurdistánu rovněž téměř nikdo nenosí. Už cestou z letiště jsme pochopili, že irácký Kurdistán není úplně chudá země, všude se staví moderní budovy, včetně řadových rodinných domů. Kvůli obavám z teroristických útoků nesmí k letišti přijet žádné auto. Museli jsme tedy autobusem odjet asi 3 kilometry na terminál, kde na nás čekal milý řidič z hotelu.
První den jsme věnovali hlavnímu městu Erbíl. Na kopci se tyčí obrovská citadela a pod ní hlavní náměstí, které je ze všech stran obklopeno tržištěm. Tato změť obchůdků a stánků nás zcela pohltila, záhy jsme se v ní ztratili, ale bylo na co se dívat. Orientální koření a jeho vůně, barevné látky, lákavé cukrovinky, typické kurdské růžence, které by měly mít 101 kuliček – právě tolik je totiž jmen Allaha. Nikdo nám nic nevnucuje. Stánky směnárníků peněz jsou přímo na ulici, žádné banky. Je muslimský postní měsíc ramadán, ale v restauracích jí spousta lidí. Nesmí se však jíst venku na ulici. Restaurace jsou levné. Ve dvou dosyta jíme a pijeme za našich 80 korun. Při hledání toalety je trochu problém s domluvou, protože nikdo nerozumí anglickému slovu “toilet”. Stačí ale říci “dabl jú sí” (WC) a už víme, kam jít.
Den končíme v křesťanské čtvrti na velikonoční mši v chaldejském kostele. Chaldejci jsou potomci starých Asyřanů, kteří již v 5. století přijali křesťanství. Mluví moderní variantou aramejštiny čili jazykem Krista. Během své historie byli vystaveni násilí a v celém Iráku jich dnes už žije pouze asi 250 000. Ostatní emigrovali po poslední genocidě, kdy je společně s jezídy masově vyvražďovali teroristé z Islámského státu, kteří ovšem podle našeho kurdského řidiče nejsou muslimové. Ví o čem mluví – sám je sunitský muslim a úspěšně proti nim bojoval. Je totiž “pešmerga” čili příslušník kurdských ozbrojených složek, které dnes zajišťují klid a bezpečí na kontrolních stanovištích na mnoha místech v Kurdistánu. Islámští teroristé se podle něj před bojem posilovali vínem. Nenazývá je tedy Islámský stát, ale “Daesh” – tato zkratka zní podobně jako arabské sloveso s potupným významem “zašlápnout botou”. Pešmerga jsou v Kurdistánu národními hrdiny. Náš řidič Zireq je na kontrolních stanovištích uctivě zdraven a smíme všude – vjel s námi i do objektu citadely, takže jsme se nemuseli plahočit pěšky do kopce. Pešmerga chrání i hranice autonomní oblasti Kurdistán a Arabové z jiných částí Iráku potřebují ke vstupu do Kurdistánu, který je teoreticky součástí Iráku, vízum! Kurdové ovšem mohou do Bagdádu zcela volně. V roce 2017 vyhlásil Kurdistán nezávislost, ovšem Irák jim to brzy zatrhl – zablokoval letecká spojení a zakročil i vojensky, takže Kurdové museli ustoupit. Zatím. Všichni zde doufají, že se to jednou povede. Jsou největším národem (40 milionů osob) na světě, který nemá vlastní stát. Žijí ve čtyřech státech – Turecko, Írán, Irák a Sýrie. V Iráku jich je 5 milionů.
Druhý den jsme se vypravili na západ. Nedaleko od křesťanské asyrské vesnice Alqosh se nachází starobylý chaldejský klášter částečně vytesaný ve skále. Byl založen již v roce 640. V roce 2014 se k vesnici na 5 kilometrů přiblížil Daesh a většina obyvatel utekla. Teroristům se postavili pouze mladí vesničané a kurdští pešmerga, kteří ji ubránili. Klášter je dnes opuštěn, protože statická kontrola v roce 2014 stanovila, že je v něm nebezpečné přebývat. Mniši se přestěhovali do nového kláštera dole ve vesnici.
Cestou zpět jsme vyjeli na kopec podobný “hůrkám” v Polabí, na jehož vrcholku se nachází hrobka jezídského šejcha. Jezídové jsou vyznavači starobylé víry, ve které se mísí řada prvků křesťanství (křest), hinduismu (víra v převtělování duší), islámu (obřízka a odmítání vepřového), zoroastránství (zbožnění posvátného ohně) i judaismu (sobota je dnem odpočinku). Dnešní podoba jezídské víry se ustálila ve 12. století ve vesnici Lališ v Kurdistánu, která je pro jezídy stejně významná jako Mekka pro muslimy. Na rozdíl od svatého města islámu mohou Lališ navštívit i nevěřící, ale pouze naboso! Jezídové věří v jednoho Boha jakožto stvořitele světa a v sedm andělů, z nichž nejvýznamnější je Melek Táús (Anděl Páv). Právě tohoto páva jsme viděli ve dvojím provedení na hrobce šejcha. Jezídové byli stovky let napadáni především muslimy, kteří základní principy jezídismu prohlásili za satanské. Jezídové ovšem satana nenávidí, a právě proto nejedí hlávkový salát, protože se domnívají, že je v něm skrytý. Muslimové jezídy považují za nižší rasu a v průběhu 700 let jich vyvraždili 23 miliónů. Dnes zbývá sotva jeden milion jezídů. Nešetřil je ani Daesh. Z “hůrky” byl nádherný rozhled do zelené a úrodné nížiny. Kurdistán se velmi liší od nehostinné krajiny jinde v Iráku.
Oběd jsme snědli kolem čtvrté hodiny odpoledne v restauraci ve městě Akre. Restaurace se horečně připravovala na večerní nápor těch hladových muslimů, kteří se poctivě celý den postili. Číšníci pečlivě několikrát po sobě drhli podlahy, postřikovali stoly dezinfekcí a připravovali bohatou nabídku pokrmů. Jíst se bude po zaznění výzvy muezzina k večerní modlitbě po západu slunce až do čtyř hodin ráno, kdy zazní jeho výzva k ranní modlitbě. My jsme ovšem nedokázali sníst ani to, co nám za deset dolarů nanosili na stůl. Zhruba patnáct chodů, včetně velké porce kuřete a dvou kopců rýže. Personál se navíc neustále chodil ustaraně ptát, zda máme dost. Město Akre bylo založeno Médy (předky Kurdů) již v roce 612 před naším letopočtem. Jeho staré město se rozkládá na kopcích a pohled na něj přes mešitu s vysokým minaretem při západu slunce je úchvatný. Možná i proto zde 21. března slaví kurdský Nový rok (Newroz) Kurdové z celého Iráku. Vyšplhají se na vrcholek hory nad starým městem a zapalují tam ohně.
Třetí den jsme se vydali do kaňonu Rawanduz. Naivně jsme čekali horské scenérie podobné Alpám, ale realita nás zklamala. Průrva kaňonu je sice velkolepá, ale místo kvetoucích luk jsou prudké svahy porostlé nepříliš vzhlednými keři. Místo lučních květů jsme viděli pouze žlutý plevel. Na řece Gali protékající kaňonem je několik vodopádů a spousta rádoby rekreačních objektů, které jsou ale jaksi nepovedené. Jako by je Kurdové nepřáli Arabům, kteří jsou zde téměř výhradními hosty. Města a vesnice, kterými jsme projížděli, byly zcela pusté. Lidé vyspávali noční hodování po celodenním půstu. Obchody byly zavřené, stejně jako většina restaurací. Kurdové nás ale o hladu nenechali, takže jsme se opět dobře naobědvali. Cestou zpět jsme se od Zireqa dověděli, že naše plánovaná cesta do kláštera Mar Mattai nedaleko Mosulu (čili v Iráku mimo Kurdistán) nebude možná, protože by ho tam jakožto pešmergu ohrožovaly irácké šíitské milice. Realita této země je mimořádně spletitá a krutá. Máme štěstí, že jsme zde v době relativního klidu. Sotva jsem ale dopsala tento řádek, manžel se vrátil z diskuze s ředitelem hotelu, který mu sdělil, že do iráckého Kurdistánu vtrhla turecká armáda pronásledující v pohraničních horách bojovníky Kurdské strany pracujících (PKK). Tito původně komunističtí partyzáni bojující za nezávislost Kurdů v Turecku se časem stali teroristickou organizací, která si získává finanční prostředky vybíráním “výpalného” od obchodníků a podnikatelů. Iráčtí Kurdové je nesnáší a v Iráku je nechtějí.
Následující den nás čekala namáhavá cesta na horské jezero Felaw. Východiskem do hor je město Choman, kde však chybí jakákoli turistická infrastruktura. Zoufalé hledání slušné toalety však v Kurdistánu neexistuje. Odskočit si lze kdekoli, včetně soukromých WC nebo mešit. Nejprve vyjedeme do oblasti Sakran. Nachází se tam typický rekreační objekt Kurdistánu – místa na piknik vedle chladivé říčky. V létě je v Kurdistánu totiž horko, až 48 stupňů (na jihu v iráckém Bagdádu až 55 stupňů). Kurdové a Arabové mají jinou představu o horské turistice. Stačí jim najít vhodné místo na piknik. Proč se někam namáhavě pachtit? Všude jsou hromady odpadků zanechané sytými “turisty”. Viděli jsme ale i aktivistu, který tyto odpadky sbíral a přímo na místě pálil v improvizované spalovně. Nedaleko piknikového ráje, který byl v době ramadánu nečinný, jsme si přišli na své i my. Objevili jsme rozkvetlý jabloňový sad. Linula se tam medová vůně květů, bzučely včely, dole hučela divoká horská řeka a v dálce se tyčily zasněžené štíty hor. Dokonce i Zireq pobíhal s mobilem a vzrušeně fotil. Byl zde poprvé v životě. Posíleni těmito dojmy jsme se vydali na jezero Felaw. Měli jsme obyčejné auto čili nikoliv džíp, ale dobrého řidiče, takže jsme se nakonec v oblacích prachu, s řvoucím motorem a navzdory podkluzujícím kolům, od kterých létaly na všechny strany kameny, vyhrabali těsně pod jezero. Vlála nad ním obří vlajka Kurdistánu, všude byly odpadky po piknicích a kolem jezera stopy po džípech místních boháčů, kteří bezohledně ničí životní prostředí. Trochu dále v horách jsou roztroušeny stovky nebezpečných min z irácko-íránské války. Samotné jezero vypadá spíše jako rybník na návsi české vesnice. Naproti vidíme nejvyšší horu Iráku Halgurd, ze které vane mrazivý vzduch, takže zapínáme bundy.
Největším zážitkem celé cesty byla bezpochyby oslava jezídského Nového roku ve vesnici Lališ. Těsně před vesnicí se těží ropa, takže jezídové se mohou kochat i pohledem na tento “věčný” oheň. Dole pod vesnicí je obrovské parkoviště, od kterého by se mělo jít prašnou a nerovnou cestou pěšky a naboso. Vidíme však několik jezídů v botách, takže to riskneme a jdeme obutí. Směrem ke středu vesnice, kde se nachází hrobky jezídských šejchů, se valí nesourodý dav lidí a aut, která z neznámého důvodu jedou dále, ačkoliv není nikde místo na zaparkování. Musela se proto vracet zpět, což vytvářelo neuvěřitelný chaos. Podobná situace mne obvykle dost děsí, zde ale zapomínám na všechno a pozoruji lidi kolem nás. Jsou zde jezídové z celého světa. Mnozí totiž emigrovali po masakrech spáchaných Islámským státem. Hodně mladých lidí. Kněžky a strážkyně věčného ohně v pozoruhodných krojích. Ženy jsou až přehnaně nalíčeny a rozhodně neodpovídají zavedeným představám o muslimské zemi, kterou je Irák. Mnozí mladí muži jsou rovněž výstředně oblečeni, někteří s motýlky nebo úzkými kravatami, jiní v tradičních bílých řízách. Dav mumlá, hlučí a je slavnostně povznesený. Před vstupem do středu vesnice se zastavujeme a navazujeme hovor s jezídy. Jsou přátelští. Muslimský pozdrav “salaam alejkum” ale nevzbuzuje jejich velké nadšení. Příště se polepšíme. Dále bychom se museli zout a jít v hustém shluku jezídů ke svatyním, kam stejně nevěřící nesmí vstoupit, takže se spokojíme s pozorováním lidí a slibem našeho nového jezídského známého, že nám pošle video z vnitřku vesnice. Slib byl splněn, takže víme, jak oslava Nového roku probíhala dále. Kněžky posvátný oheň sdílely s věřícími jezídy a celé procesí vypadalo jako exotický lampionový průvod. Mnohé z těchto mladých žen prožily peklo, když dva roky sloužily jako otrokyně Islámského státu. Po jeho porážce v roce 2017 bylo 500 bývalých otrokyň rituálně “očištěno” právě na oslavě jezídského Nového roku.
Šestý den se příliš nepovedl. Strávili jsme 6,5 hodiny v autě cestou do druhého největšího města Kurdistánu Sulaimani, které nás dost zklamalo. Muzeum asyrských památek bylo zavřené, park zarostlý plevelem, ze kterého stydlivě vykukovalo pár zvadlých růží, a chaotický trh, kde do sebe lidé bezohledně strkali. Krajina kolem města je však nádherná – pahorky porostlé keři a v dálce vysoké hory. Cestou jsme překročili hranici mezi guvernátory Erbíl a Sulaimani. Něco jako Čechy a Morava. Zde je to ale skutečná a dobře střežená hranice. Kurdistán je totiž ovládán dvěma klany – v Erbílu vládne klan Barzaní a v Sulaimani klan Talabaní, které mezi sebou soupeří o moc. Proto s námi musel jet jiný řidič, poněvadž Zireq mimo jiné pracuje pro vnuka zakladatele klanu Barzaní a v Suleimani by měl problémy. České pasy nejen na této hranici, ale i na početných kontrolních stanovištích v celém Kurdistánu vzbuzují rozpačité pohledy. Nikdo neví, o jakou zemi se jedná. Den končíme u grilu na kebab, kde se náš náhradní řidič může po západu slunce v 18:47 po 14 hodinách konečně zase napít a sníst aspoň sušenku. Zbytek doma do čtyř hodin ráno a pak zase půst. A to všechno při práci. Vůbec si ale nestěžuje, připadá mu to normální.
Sedmý den jsme věnovali odpočinku. Po obědě jsme si zajeli do největšího parku v Erbilu a předchozí méně úspěšný den byl rázem zapomenutý. Park Sami Abdulrahman je obrovský a plný kvetoucích růží. Vzduch je nádherně provoněný jejich sladkou vůní, slavíci se svým zpěvem marně snaží prosadit proti přesile vrkajících hrdliček a díky ramadánu v parku téměř nikdo není. Kurdové nevidí důvod, proč se procházet, a pikniky jsou kvůli půstu možné až po setmění. Úplně sami ale nejsme. Z ničeho nic se ze záhonu růží vynoří dvě malé kurdské holčičky a bezvadnou angličtinou navazují konverzaci. Je jim 5 a 7 let. Máme co dělat, abychom se od nich odpoutali. Ve spleti cestiček a záhonů růží jsme se brzy beznadějně ztratili a nebyli jsme schopni najít východ, kde čekal “náš” Zireq. Skončili jsme na jakémsi parkovišti a manžel se anglo-arabsky snažil domluvit s jeho hlídačem. Marně. Kurdská pohostinnost ale nakonec opět zvítězila. Hlídač nás posadil do svého auta a dovezl nás na místo, kde čekal Zireq. Nechtělo se nám věřit, jak daleko jsme zašli.
Každá cesta má svůj konec a lepší poslední den jsme si nemohli přát. Ali Pirany, ředitel našeho hotelu, nás osobně odvezl do vesnice Barzan, která je srdcem Kurdistánu, a to hlavně klanu Barzaní. Sám pochází z vesnice Piran a jmenuje se vlastně Ali “Piranský”. Je zároveň univerzitním profesorem a mluví dokonale francouzsky, protože studoval ve Francii. Cestou nás seznámil s historií klanu Barzaní. Ve vesnici Barzan je pohřben Mahmud Barzaní, Otec vlasti. Po příjezdu jsme vstoupili do nenápadného domu, otevřely se dveře a ruku nám podal samotný šejch Xalat Barzaní, současný vůdce klanu. Měl vystupování politického činitele, byli jsme usazeni do křesel a Ali nám překládal jeho uvítací projev. Měli jsme dojem, že nás považují za státní návštěvu. Dostali jsme čaj a kávu, šejch neustále kouřil vonnou elektronickou cigaretu. Po formálním uvítání jsme měli možnost mu klást otázky. Islám lze podle něj vyjádřit třemi slovy: láska, krása a příroda. Největším nepřítelem šejcha a Kurdů je Islámský stát. Českou republiku má rád, protože Kurdům dodává zbraně. Šejch pevně věří, že má neustálým kouřením dokonale “vyuzené” plíce, takže virus nemá sebemenší šanci. Jeho bratr však zemřel na covid. Následovalo fotografování. Manžel mobilem, šejch měl oficiálního fotografa. Nastal čas na oběd. Šejch rázně vstal, bylo vidět, že je zvyklý rozhodovat, a rukou pokynul do vedlejší místnosti. Bohatě prostřený stůl. Šejch nás znovu překvapil, protože jako jediný z místních muslimů nedržel půst a jedl s námi. V malé misce bylo cosi žlutohnědého. Tahini čili sezamová pasta. Jak se to jí? Šejch nezaváhal ani vteřinu a strčil mi rukou před ústa kus arabského chleba s tahini. Jsem dost opatrná na hygienu, ale manžel mne spasil. Okamžitě uchopil nabízenou lahůdku, snědl ji a šejchovi ji pochválil. Po obědě jsme šli k hrobu Otce vlasti. Prostý kamenný náhrobek beze jména. Šejch dokončil výklad o memoriálu, podíval se na hodinky a sdělil nám, že má státnickou práci. Cestou zpět do hotelu jsme se od Aliho dověděli, že v Kurdistánu nikdo neplatí za elektřinu ani za vodu (ačkoliv jim chodí faktury). Řídí se heslem “proč bych platil, když ostatní neplatí”. Světla nikdo nezhasíná ani ve dne a vodou myjí ulice, zalévají zahrady a rozhodně netrpí, když zapomenou zavřít kohoutek. Kulturní rozdíly jsou i jinak obrovské. Kurd v Evropě nebude vědět, kam s očima, když uvidí mladý pár, který se líbá na ulici. Nepochopí, proč ho vyženou z louky nebo parku, když si tam rozdělá oheň na grilování. Přejde ho chuť k jídlu, když na návštěvě uvidí vedle stolu loudícího psa. Při pohledu na mladé ženy opalující se na ručníku v parku si pomyslí, že je to jakási náboženská sekta používající ručníky místo modlitebních koberečků.
Kurdistán zůstane hluboko v našich srdcích. V této zemi stále platí, že host do domu, Bůh do domu. Den po našem odjezdu nám Ali napsal, že u nich konečně začalo pršet. V Kurdistánu to znamená, že se udělalo hezky.
