Co je to marnivost? Slovníková definice je docela drsná, tvrdí, že jde o vlastnost, projevující se nadřazeným chováním k ostatním lidem, že je to něco jako pýcha a ješitnost. Já bych to tak tragicky neviděl. Možná to platí pro chlapy, ale podle mě u žen je marnivost přirozená a hezká duchovní kvalita. Mám rád normálně marnivé ženy, patří to k nim, jsou roztomilé, zábavné, sexy. Zdůrazňuju adjektivum „normálně“, nesmí to mít obludné rozměry, jako třeba v případě mé známé slečny Justýny, která u svých nápadníků vyžaduje nejmíň mercedesy nebo bavoráky, neboť ona přece nebude svůj zadek strkat do nějaký škodovky. Normálně marnivá ženská se nevytahuje na jiné ženské, ona totiž soupeří sama se sebou. Sama sobě zvedá laťku, neúnavně maká na dosažení dokonalosti dle vlastní představy.
Miluju to. Ten oheň v očích a napětí v tvářích žen a dívek, když se kyvadlově pohybujou prodejnou bot. Tu něhu, s níž tahají střevíc z regálu. Vždycky mi bleskne hlavou, že bych v příštím životě chtěl být párem lodiček od renomované firmy. Pamatuju, že když jsem kdysi manželku provázíval při nakupování bot, netroufal jsem si ani mrknout. Pořád jsem na ni musel upřeně zírat, protože stačila setina vteřiny nepozornosti a ona mi zmizela někam o třicet metrů dál k jinýmu regálu. Anebo další klasické dráždidlo marnivosti – kabelky. S kamarády Karlem a Marcelkou si občas vyrazíme do světa očíhnout nějaké ty památky. Marcelka se dokáže náramně kochat každým architektonickým skvostem, pokud ovšem v blízkosti není výloha s kabelkami, brašničkami, taštičkami. To se rázná žena neprodleně změní v kníkajícího želatinovýho medvídka, na čele jí naskočej vrásky a začne si přepočítávat eura v peněžence.
Holčičí marnivost vnáší do stereotypu všedních dnů i nečekaně poetické mikropřípěhy. Nedávno jsem byl u toho, když si kamarádka Pavlínka kupovala náušnice. Unikátní bylo, že z kabelky vytáhla fonendoskop (je lékařka) a u každého modelu v zrcadle zodpovědně studovala, jak to k sobě jde. Bylo nádherný ji pozorovat a vnímat tu něžnou rapsodii o koncentrovaném ženství. Paní doktorka byla najednou totálně soustředěná, osvobozená od všech peripetií a démonů běžného života, zkrásněla, rozzářila se. V duchu jsem se modlil, ať tahle chvíle trvá hodně dlouho.
Projevy normální marnivost říkají o ženách víc než sebefundovanější psychostudie. Před lety jsem chodil s jistou slečnou Haničkou. Byla to tichá, hodňoučká dívenka, která nikdy nekladla odpor mým rozhodnutím. Samozřejmě jsem toho těžce zneužíval, ale jen do okamžiku, kdy jsme jednou vybírali látku na její sukni. Chtěla, aby v barvách vzorku byla alespoň stopově zastoupena i žlutá, protože už přece má doma ten žlutej šátek. Prohlídli jsme desítky štůčků a mně docházela trpělivost. Vydal jsem příkaz, že prostě vezmeme támhletu látku, protože je nejhezčí a bude jí slušet. V ten moment jemná bezbranná květinka Hanička vyrostla o metr, z očí jí vyšlehly blesky a hlasem mořského vlka zahřímala: „Moh by ses mi už konečně do toho přestat srát!“ Jen pro doplnění: když jsme několika hodinách a dalších dvou prodejnách se střižním zbožím nesli domů balíček látky, koupil jsem své sladké Haničce velikánskej puget žlutejch květů.
Tohle povídání si dovolím ukončit vážně míněným apelem do řad lidských samců: Hošani, podporujte zdravou marnivost svých samiček. Neserte se jim do ní, nezesměšňujte ji, naopak investujte do ní svou trpělivost, tolerantnost, empatii a třeba i své platební karty. Dostane se vám za to množství bezvadnejch zážitků!
