„Učíme naše děti, že nadávat na někoho je lepší než převzít odpovědnost za své činy,“ říká spisovatel Lubomír Müller
Spisovatel Lubomír Müller na toulkách za inspirací. FOTO: Poskytnuto z archivu L. Müllera

„Učíme naše děti, že nadávat na někoho je lepší než převzít odpovědnost za své činy,“ říká spisovatel Lubomír Müller

1. 6. 2022

Píše knihy, skládá hudbu, vydává vlastní cédéčka, hraje na klavír a na kytaru, pořádá recitály, ale i besedy se školáky a studenty, trampuje, fotí. Rozhodně nemá čas na stárnutí.

„Stárnutí? Co to je? Kdesi jsem četl srovnání věku člověka a věku auta. Tak těch mých sedmašedesát let je jako auto s najetými 120 tisíci kilometry. Tedy jsem krásně zajetý člověk,“ říká v rozhovoru pro portál i60 Lubomír Müller.

V těchto dnech vám vychází nová kniha s názvem Obrázky času. Jde o soubor vzpomínek z vašeho dětství. Proč jste se vydal do svých dětských let? Je vám ve vzpomínkách lépe než v současném světě?

Kdepak, ve vzpomínkách mi není lépe, než v současném světě. To bych na tom byl už špatně, kdybych jako šnek zalezl do ulity minulosti a tam se schoval, skuhraje na současnost. Miluju to, co žiju právě teď. Ten pocit jsem měl včera, a ten pocit budu mít určitě i zítra. Jen přítomnost dává člověku příležitost zvolit si, jaký ten okamžik chce mít, zda pěkný nebo špatný. Minulost už mu tu možnost nedá, a budoucnost v podstatě neexistuje. Je jen v naší představě, protože jsme se naučili chápat čas jako něco, co tu budoucnost vytváří. Zvířata to prý tak nemají. Pro ně existuje pouze přítomnost a jistý plán akcí, který přítomnost předchází o nějakou tu hodinu. To se nazývá instinkt lovu. Já se raduji přítomným okamžikem, ale abych se dozvěděl, proč tomu tak je, musím se vrátit zpět a zjistit, co mě k tomu vedlo, co mě formovalo, co se mi stavělo do cesty, jaké překážky, jaké výzvy, jaká omezení, jaký druh vzrušení, jaká zklamání, jaký pláč a jaký smích. Tohle všechno, a ještě mnohem víc, nás formuje, vytváří z nás člověka, jakým jsme dnes.

Nicméně, kniha Obrázky času je hlavně o vašem dětství, ne?

Dětství, v podstatě od přibližně pěti let do puberty, je jako odlévací sklářská forma. Ve věku třináct až patnáct let nás ta forma vyklepne a my, odlitek, máme tenhle tvar už navěky. Jen ho buď vylepšujeme, leštíme do krásy a dokonalosti, nebo hrubě obrušujeme, zjizvujeme, rozbíjíme, často na střepy. Kniha Obrázky času vypráví o době, kdy ten odlitek teprve vzniká, kdy se do tavné hmoty našeho těla a duše přidávají různé materiály v podobě různých událostí, rozhodnutí, nemocí, zranění, společenských vlivů, dějinných okamžiků, náhodných setkání, nevhodných či příliš brzkých seznámení s něčím, co ještě nechápeme, rodičovských příkazů, zákazů, rad a zkušeností. Svůj nezanedbatelný vliv má také příliš brzká, nebo naopak dlouho zamlčovaná sexualita, ale vůbec největší vliv na kvalitu „odlitku“ má rodičovská láska, která nás obklopuje, nebo nedostatek či dokonce absence této lásky. A moje dětská léta měla od všeho kousek a z těch kousků jsem poskládal obrázky, které jsou v podstatě obecné. Věřím, že čtenáři si při četbě vzpomenou na dobu, kdy i oni něco podobného prožívali a zavzpomínají, jaký vliv to mělo na jejich další život. Při psaní jsem ale chtěl zachovat to, co na dětském vnímání světa dospělých miluji nejvíce – bezelstnost, lyričnost a humor, který není krutý.

autorský recitál pro mládež.jpg
                                                  Autorský recitál pro mládež. FOTO: Poskytnuto z archivu L. Müllera

 

Žijeme teď v době plné dramat – nejdříve pandemie, pak válka. Jak to podle vás poznamená životy dnešních dětí?

Každá době měla a vždy má svá společenská, sociální, ekonomická a někdy také válečná dramata. Já zase současnou dobu nevidím jako něco výjimečného nebo jiného. Pravda je, že poslední více než půlstoletí nás uchlácholilo rychlým tempem ekonomické prosperity, oproti devatenáctému a dvacátému století i docela slušnou mírovou stabilitou. Šedesátníci se teď mají rozhodně lépe než jejich rodiče. Vzpomínám, jak šetrná byla moje maminka, která zažila roky 2. světové války. My jsme se naučili plýtvat. To je nový životní styl. A nejrychleji si tento styl života osvojily dnešní děti. Až na výjimky dnešní děti válku v jiných zemích vnímají jako film, který skončí tím, že se vypne televize. Nejsou schopny krutost válečných událostí prožít uvnitř sebe jako drama, které se dotýká všech. Pandemie se snad dotkla jen těch dětí, které onemocněly. Ostatní měly super on-line prázdniny. Ale to nejhorší pro další generace je plýtvání, které jsem zmínil jako nový životní styl. Děti tento styl přejaly od dospělých. Dokud se nezmění chování dospělých, nezmění se chování dětí. Na děti nelze házet vinu.

Vnímáte plýtvání jako celospolečenský problém?

Zkuste si sami udělat inventuru vašeho chování a nakládání s potravinami, s vodou, s plynem, s obaly, s oblečením, s jízdami autem, s kupováním - promiňte - blbostí, které vám udělají radost jen první den a pak je zahodíte. Plýtváme. A pak jakoby najednou, z ničeho nic, zastihne nás krize tohoto životního stylu. Ale ona má svůj původ v našem předešlém chování. Najednou se začíná zdražovat, do zaběhlého životního dostatku se vtírá nedostatek toho či onoho, inflace je tu, nejistota klepe na dveře. A co uděláme? Zamyslíme se nad sebou? Kdepak, začneme křičet na vládu, že to ona za vše může. Začneme nadávat menšinám nebo jiným národům, že za to mohou. Začneme plivat na Evropskou unii. Začneme hledat viníky jinde, ne v sobě. A učíme tím naše děti, že nadávat na někoho je lepší než za sebe a za své činy převzít odpovědnost.

V roce 2011 jste vydal knihu Světlo mé samoty, která je o ženě, jež se rozhodne dobrovolně odejít ze světa, protože neunese tíhu nedořešených vztahů s matkou, sourozenci, manželem... Zažil jste v průběhu dětství ve svém okolí podobná traumata?

Zažil jsem v dětství trauma náhlé smrti někoho, koho jsem měl rád, a to bolelo hodně. A pak jsem zažil trauma z náhle smrti někoho, koho jsem se bál a smrt jsem mu přál. A tahle myšlenka mě trápila a trýznila ještě dlouhé roky, protože jsem věřil, že moje přání tuhle smrt přivodilo. Ale tato úmrtí kolem mě byla tragická. To, co se rozhodla udělat hrdinka mé knihy Světlo mé samoty, jsem v dětství slyšel jen z vyprávění dospělých, ale i tyto příběhy mě hodně rozrušily. Dobrovolně odejít ze života, protože už nedokážu řešit situace, které se mi zdají neřešitelné, ať je to násilí, nemoc, dluhy, neshody apod., to je rozhodnutí, které nepřeji nikomu, aby byl donucen je někdy udělat.  

před recitálem.jpg
                                                       Před klavírním recitálem. FOTO: Poskytnuto z archivu L. Müllera

 

Jste výborný muzikant, hrajete excelentně na klavír, skládáte hudbu. Nechtěl jste se právě hudbě a jejímu studiu věnovat více?

Děkuji za pochvalu, ale zase tak excelentně na klavír nehraju. Zvláště už ne dnes, kdy se prstům, kloubům, svalům a šlachám nechce moc namáhat a cvičit, a posílají mi do mozku taková ta ďábelská našeptávání: Co blbneš, člověče, v tvém věku už si dej pokoj, podívej, jak hrají ti mladí, to už nikdy nedoženeš, jdi radši na pivo, sedni si do sofa, zdřímni si, pohodičku si dej…. No, asi tak. Ale je pravda, že recitály mám pořád, a ještě mě lidi chtějí poslouchat. Hudbě jsem se chtěl věnovat úplně profesionálně, jenže v době, kdy jsem si její studium mohl zcela prosadit, jsem řešil jiné problémy života, a ta řešení mě zavedla na jiné cesty. Ale nebrečím, jen si občas postesknu a usměju se na život takový, jaký je.

Co je pro vás těžší, napsat knihu nebo složit skladbu?

Asi se nedá říct, co je těžší. Kdyby cokoliv z toho bylo těžké, nedělal bych to, protože bych věděl, že mi to nejde. To neznamená, že to jde lehce a samo. Ta takzvaná těžkost se spíš projevuje v nedostatku inspirace. Proto si umělci tak hýčkají ony pověstné Múzy, které jsou tak vrtkavé. Jeden můj kamarád mi na to řekl: No, nediv se, že jsou vrtkavé, vždyť to jsou ženské!... Ale za pravdu mu nedám. Ženy mohou být v reálném životě vrtkavé, tak jako muži mohou být nespolehliví, ale jako Múzy jsou pro umělce ženy stálice. A mají svá tajemství, kterým my, muži, nerozumíme. A jsme-li ještě k tomu umělecky založení, pak jim rozumíme ještě méně. Já to mám těžší v tom smyslu, že se Múzy, které občas chodí ke mně, hádají, zda mají dát přízeň spisovateli nebo muzikantovi. A někdy se neshodnou a jdou radši o dům dál. No, a to je pak hodně těžké něco dobrého napsat nebo složit.

K vytvoření jakéhokoli uměleckého díla je inspirace samozřejmě nutná. Kam si pro ni nejčastěji chodíte nebo kde ji nejraději vyhledáváte, pokud zrovna u vás nejsou ony Múzy?

Tak to jsem předešlou odpovědí nahodil další otázku, že ano? Múzy fungují tak, že člověka políbí. A pak nemusí hledat nic jiného, nemusí nikam chodit, námět je tady, melodie je tady, hurá a teď jen jak to zpracovat do výsledného tvaru, který bude zajímavý a dobrý. Ale když člověk polibek nedostane, nu, pak hledá námět v terénu. Pro mě, jako spisovatele, je vzrušující poslouchat příběhy jiných lidí, všímat si života kolem sebe, nebo čerpat z kronik a příběhů minulých dob, včetně těch, které jsem sám prožil. A pro hudebníka, skladatele, je inspirující slyšet jinou hudbu a říct si: Takhle to psát nechci, nebo naopak takhle ano, ale po svém, a možná lépe.

Jak moc je těžké v dnešní době být "umělcem na volné noze"?

Kdybyste se zeptal Andrew Lloyd Webbera nebo Stephena Kinga či Jo Nesbo, tak by asi odpověděli jinak, než odpovím já. Tím se s nimi ale nechci porovnávat, to ne, to bych byl namyšlený hňup. Ale skládat nebo psát už jen pro samo potěšení, tak jako oni, protože všechno, co složili a napsali dříve, jim zajišťuje skvělé živobytí, to není špatná situace. Já jsem si v sobě vytvořil takovou životní polohu, že skládat a psát pro samo potěšení mi dává smysl i v situaci, kdy živobytí je závislé na výši důchodu.  

v Mexiku jsem našel prostor pro poety.jpg
                                          V Mexiku našel prostor pro poety. FOTO: Poskytnuto z archivu L. Müllera

 

Letos vám bylo sedmašedesát let. Jak vnímáte svůj věk a co je na stárnutí podle vás nejtěžší?

Stárnutí? Co to je, prosím?... Kdesi jsem četl srovnání věku člověka a věku auta. Tak těch sedmašedesát let je jako auto s najetými 120 tisíc kilometry. Zdá se vám to hodně? Nu, mnoho lidí auto s takovými kilometry už dávno prodává do bazaru, někteří ho dotlačí i do šrotu. Ale ono závisí na tom, jak s tím autem od začátku jezdíte. Když mu holt pořád šlapete na plyn, a následně hned na brzdu, řadíte při nesprávných otáčkách, neměníte motorový olej, krmíte ho špatným palivem a nechodíte do servisu, pak 120 tisíc kilometrů je téměř zázračných, že vůbec jste se jich dočkali. Ale jinak je to teprve krásně zajeté auto. Takže sedmašedesát let, to je teprve krásně zajetý člověk (prosím, neplést si s přejetým). Ale vážně, každý musí stárnout, a někdo se ani stárnutí nedočká. Takže na stárnutí je krásné, že jsme se ho dočkali, a těžké, že když se ho dočkáme, začne nám být líto, že jsme se ho už dočkali.

Když se ještě vrátím k vaším knihám. Asi největší úspěch měla vaše publikace Štěstěnky z mléčné dráhy. Našel jste své životní štěstí?

Našel. Ale abyste mi rozuměli, musím říct, jak se na životní štěstí dívám já. Rozděluji životní štěstí na dva druhy. Tím prvním je velká řeka, a tím druhým její malé přítoky. Jedno bez druhého nemůže existovat. Malé přítoky jsou drobnosti, maličkosti a každodennosti života. Nenápadná štěstí, kterých je kolem nás dost a dost, jen si jich všimnout a posilovat je a pěstovat. A pokud to dokážeme, pak tyhle potůčky štěstí vtečou do řeky a ta nikdy nevyschne a drží náš život rovný jako páteř, která nese naše tělo. Naučil jsem se vnímat jako štěstí ty malé každodennosti, ty malé přítoky do řeky mého života. Jako třeba tenhle rozhovor, za něž moc děkuji.

 

knihy kultura rozhovor
Hodnocení:
(4.8 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.