S Valdíkem jsme se zatím nejdéle užili na horách začátkem jara. Byli jsme tam spolu skoro týden. Přijeli jsme s našimi a Valdík už na nás čekal. Oni ti jeho měli více volna před Velikonocemi.
Všichni jsme se přivítali a my hned začali běhat. To bylo radosti. Honili jsme se a skákali tak vesele, že nás naši poslali ven na louku. Potom jsme se šli podívat ke kravičkám. Pořád se totiž ozývaly divné zvuky, tak abychom poznali, co to je. Bála jsem se trochu těch velkých zvířat, i vůně tam byla zvláštní. Zpátky jsme se zase proběhli. Zkoumala jsem všechny zajímavosti na cestě.
Procházky jsme dělali i jiné. Byli jsme na narcisové louce, petrklíčové, podbělové, sasankové i u bledulí. Všechny se mi líbily. Podle lesa byl pruh sněhu, tak jsme se dost umokřili a pak to studilo. Jinde už byl sníh rozehřátý, voda stékala ze stráně do potůčku a mokřiny, a právě tam toho nejvíc kvetlo.
Pořád foukal vítr, proto si naši vymysleli, že budeme pouštět draka. Vyšli jsme na kopec a pustili jsme ho tak vysoko, kam až šňůra stačila. Byl sotva vidět. Na nás s Valdou padla únava, tak nás dali do batohů. Odpočinuli jsme si a skoro jsme usnuli.
K večeru se vítr utišil. Sousedé skončili práci kolem chaty i u včeliček a pozvali nás k ohýnku. Byl první letošní. My pejskové jsme buřtíky nedostali, ale vůbec nám to nevadilo, tedy alespoň mně.
Večer k nám přišli sousedé na návštěvu, popovídat si a hrát hry. Mně se to ale už nelíbilo. Usínala jsem. S Valdou jsme si proto našli teplá místečka v kuchyni a měli jsme klid.
Poslední den bylo hodování. Pro nás to nebyla tak velká zábava, ale naši říkali, že to bylo prima. Pak se všichni rozjeli na různá místa, kam kdo byl pozván.
Já jsem cestu domů v autě prospala ve svém cestovním pelíšku. Byla jsem moc spokojená. Těším se, až se tam zase vrátíme.