Když pak mé další vzdělávání převzala paní učitelka Dospělost a já seznal, že každej den je vlastně samostatným příběhem, jsem si uvědomil pravdivost Krychliných slov. Člověčí každodenní příběh má svůj úvod v ranním procitnutí, a když to se nepovede, stojí i stať a závěr, tedy průběh dne včetně večera, za starou belu. Když prostě ráno opustíte pelech s pocitem rozladěnosti a nekomfortu, je vysoce pravděpodobné, že večer budete uléhat naštvaní a nespokojení. Jitro je tedy nejdůležitější součástí dne a je nezbytné o ně velmi zodpovědně pečovat. To znamená již večer učinit preventivní opatření, abyste za pár hodin spouštěli nohy z postele přímo do rozkvetlé růžové zahrádky, nabiti optimismem štěňátka a energií tygra.
Tyto přípravy jsou samozřejmě individuální. Například kamarád Zbynďa, který většinou usíná s nějakým tím promile v krvi, musí mít do deseti vteřin po probuzení po ruce aspirin a klasický „vyprosťovák“ neboli láhev pivka. Problém s tím, že životodárný nápoj by přes noc zteplal, vyřešil tak, že si místo nočního stolku instaloval barovou minichladničku. A protože spí na pravém boku, upravil si dispozici ložnice tak, aby po uvedených resuscitačních předmětech mohl sáhnou volnou levačkou, aniž by se zdržoval otvíráním očí nebo nedejbože snad dokonce nějakým obracením se na posteli. Důležitost rychlosti ranního oživovacího procesu známe také my, vášniví kuřáci, když souběžně s procitáním tápeme po cigáru. Kámoš Pepa mi zase vyprávěl, jak on musel řešit logistiku svého nočního stolku, na který si každý večer klade dvě sklenice vody – jednu na zuby a jednu na ranní zapití prášků. „Nevěřil bys, kolikrát jsem v rozespalosti vychlastal tu vodu s klapačkama a jak mi to hned otrávilo celej den. Už je to dobrý, mám sklenici se šroubovacím víčkem.“
Moje exmanželka Zuzi se vyznačovala tím, že k normálnímu vstupu do nového dne potřebovala výbušnej agresivní čin. Takže každý ráno okamžitě po prvním cinknutí udělila budíku mohutnou facku s výkřikem „táhni do hajzlu, debile!“ Měli jsme poměrně značnou spotřebu těchto přístrojů, přestože jsme je preventivně oblepovali molitanem. Kámoška Šarlotka má naopak se svým digitálním budíkem takzvaný sekvenční vztah. Nastavila si opakované buzení vždy po pěti minutách prakticky do nekonečna. Nedávno se pochlubila novým osobním rekordem, prej vstala a provedla konečné zatípnutí až při jedenáctém vyzvánění.
Proti gustu žádnej dišputát, každej nechťsi bránu svého dne otevře po svým. Hlavně se mu do toho nemontovat! To by si měl uvědomit třeba ten šmejd Karel, kterej mi jednou na dovolený v Itálii dal k slaďoučce spinkající hlavince pořádně nadupanej reprák a vzbudil mě na plný kule puštěnýma „Poupatama“ od Michala Davida. Celej den jsem pak měl neodbytnou chuť masově vraždit a Karel si zachránil svou všivou kůži jen tím, že se až do večera skrýval. Přitom já jsem za normálních okolností člověkem křehce jemným až tetelivě romantickým, kterému k blaženému zahájení denního příběhu postačí pohlédnout na fotografii na nočním stolku, na níž je jedna moc bezvadná paní. Samozřejmě jsem slyšel o mnohých dalších takzvaných srandičkách a žertících, nalíčených na procitajícího jedince, ale principiálně s nimi nesouhlasím. Já proti nim protestuju, jsou hrubým porušováním demokracie, nepřijatelným zásahem do osobní svobody člověka, neřku-li ohrožováním zdraví spoluobčana. Navrhuju zakomponovat úmyslné zkažení něčího rána do trestního zákoníku. A s pořádnýma sazbama. Karlovi bych za tu Itálii napařil nejmíň deset let natvrdo a Michalu Davidovi za „Poupata“ aspoň podmínku za spoluvinu.
Pokud by někdo někomu rozbil hubu za zkažené probuzení, měly by to soudy klasifikovat jako nutnou sebeobranu, ten zmlácenej by si měl ošetření a léčbu platit ze svýho. Tak by to mělo být a šmytec! Přeju všem čtenářům krásné ráno.
