„Hrůza, ten hošan mě tady snad nechá uschnout. Zrovna včera byl v televizi pořad o nebezpečí podcenění pitného režimu u starých lidí,“ brblá Olda. „No jo, chtělo by to nějakej úřad, kterej by vydal nařízení o včasném přísunu tekutin rizikovým skupinám obyvatelstva,“ přitakává mu Standa. „ Hele, Olane, ty bys mohl bejt jeho ředitelem,“ dodává s chechotem. S tím ale nesouhlasí Milda: „To ani náhodou, Olda ten úřad vést nemůže, při intenzitě jeho chlastání by ho tisk okamžitě obvinil z křížení zájmů.“
„Kde není úřad, tam není pořádek,“ připojuje se k diskusi Jindřich. „Já bych třeba založil nějakou státní komisi pro kontrolu ženských redukčních diet. Každá baba, která by chtěla zhubnout, by od ní musela dostat povolení s přesně definovanejma parametrama. Ženský totiž v týhle věci nemají kapku soudnosti. Například u mě v kanceláři se tři holky rozhodly, že radikálně shoděj, a tvrdě na to nastoupily. Cvičej, běhaj, místo oběda dlabou tablety, desetkrát denně lezou na váhu a nemelou o ničem jiným, než o kaloriích. Takže z původních příjemných, sice malilinko oplácaných, ale půvabných a veselých kočiček se teď měněj ve vrásčitý polohysterický křížaly. Na moje dobře míněný varování kašlou, jak říkám, chce to úřední dohled.“
Miloš nesměle namítá: „Ale co snižování administrativní náročnosti? Já například vždycky po vyplňování daňovýho přiznání musím k doktorovi, protože mi na mozku naskáčou pupínky.“ „Kdepak, úřední formuláře bejt musej, ale jednoduchý a jasný,“ prohlašuje poučně Mirek. „Vemte si třeba takové udávání. To je přece klasickej folkór tohohle národa, přímo se dá říct naše rodinný stříbro. Ale jakej je v tom bordel. Jeden policajt mi vyprávěl, jak jim choděj odfláknutý udavačský dopisy. Úplně bez štábní kultury. Každej na jiným formátu papíru, s nedodržováním okrajů textu, s hrubkama, bez datumu a tak dál, prej úplná tragédie. Dneska udavači dokonce ani nectí pravidlo, že když už se nepodepisuju vlastním jménem, tak bych tam měl dát nějakej pseudonym, třeba Poctivec, Čestný občan, Spravedlivej chlap nebo něco podobnýho. Podle mě je založení úřadu správnýho udávání naprosto nezbytný, jinak bychom se mohli dočkat, že ti mladí už to ani nebudou umět. Je třeba zavést výuku udávání na školách, vytvořit jednotný udavačský formulář, prostě zavést v tom řád.“
„Já bych potřeboval hlavně úřad pro brzdění technickýho pokroku,“ povzdechne melancholicky Vilda. „Jsem totálně v hajzlu, neumím zacházet s chytrým telefonem, do počítače čumím jak husa do flašky, kvůli různejm elektronickejm serepetičkám nejsem schopnej ani vyměnit svíčky u auta, doma nic neopravím, jsem vyřízenej. Přitom zamlada jsem byl vyhlášenej šikula,“ starej kámoš smutně skládá bílou hlavu do kdysi hbitých a nyní nevyužitelných dlaní.
Zaznívají další návrhy na nové úřady, komise a výbory, já poslouchám a dumám, jestli bych taky nějak nemohl do tohohle projektu přispět. Něco bych přece jen měl. Když je tu státní Ústav pro studium totalitních režimů, mohl by přece existovat i Ústav pro studium totalitních manželství. Pojmenoval bych ho po slavném rozhlasovém režisérovi Karlu Weinlichovi, který byl jedenáctkrát ženatý. Klukům se to líbí, jen Standa navrhuje, aby byl pojmenován po králi Jindřichovi VIII., který měl sice jen šest manželek, ale ústav by tím prý získal mezinárodní vážnost. Jenže ten anglickej pacholek nechal dvě svý ženušky popravit a můj ústav by se badatelsky zabýval především tím, zda je možné totalitární instituci manželského svazku nějakým způsobem přetavit v jásavý karneval štěstí a pohody.
Brigádník konečně Oldovi přináší Rulandu a uctivě se omlouvá. „Sorry, paní Maruška teď bere tuhle značku od jinýho vinaře a ještě to neměla naťukaný do účetního systému.“ Vilda jen zoufale zaskřehotá: „A je to tu zas! Zase ty pitomý elektronický serepetičky!“