Vzpomínám, jak bezstarostný život jsem měla. Všichni mi ho mohli závidět. Vedle domu jsem měla houpačku, na louce si postavila v létě stan, kousek dál byl dutý strom, který měl své kouzlo. Tam jsme si jako děti ukrývali všechno možné. Pokud vím, ten strom je tam dodnes.
Jednoho dne se u nás doma ozvalo nesmělé klepání na dveře. Byl tam divný chlapík a dožadoval se vstupu. Můj tatínek ho hned poznal. Pocházel z Brna a ten pán byl jeho dávný "známý". Tak jsem to pochopila já. Pán na mě působil záporně. Posadil se na židli a nesměle koukal před sebe. Táta ho pozdravil a ptal se ho, kde se tady bere a co potřebuje.
"Víš, mám hlad a chtěl bych tu přespat". Dostal najíst a mohl se i ubytovat. To ale trvalo několik dnů. K odchodu se neměl. Ptala jsem se, kdo to vlastně je. Dostalo se mi odpověd. "Je to strýc Komolík." Vím, že v noci hrozně chrápal a kašlal. Už se ozvala i moje maminka, co to má znamenat. Strýc si začal vymýšlet, že mu ujel vlak, pak že nemá cigarety, že nemá peníze. Nakonec byl potupně vyhozen. Bohužel nic jiného se nedalo dělat. Můj mírumilovný otec, který nikdy nezvedl na nikoho hlas, který s každým vyšel, měl rád klid, chytl Komolika za límec. Do ruky mu dal peníze na vlak i cigarety a vystrčil ho za dveře. To jsme tedy koukali, ale nedalo se nic dělat. Od toho dne nebylo po pánovi vidu ani slechu. Už nikdy nepřišel. Nepátrali jsme po něm.
Já na tu historku vzpomínám s úsměvem a kladu si otázku, jak se takoví lidé až někde z Brna mohou ocitnout bez peněz v jiném okrese a otravovat druhé...