Film byl o lví rodině v africkém národním parku. Otec lev, filmaři ho pojmenovali Archibald, byl pohlednej svalnatej borec, kterej měl všechno pod kontrolou. Většinou se sice jen povaloval pod stromem, ale famílie mu fungovala jak švýcarské hodinky. Svý sladký totální odpočívání přerušoval jen v šesti případech – když se šel nadlábnout tím, co ulovily jeho manželky Berta, Dalila a Zambezi, když se šel s rodinou napít k říčnímu rameni, když potřeboval na záchod, když se kvůli putujícímu slunci přesunoval do stínu, když si chtěl s některou se svých dam sexuálně zalaškovat a konečně, když se v blízkém okolí vyskytl nějakej mladistvej nadrženec, kterej dostal na jeho ženské zálusk. To se vždycky lehce protáhl, mohutně zařval, rychle rozbil drzému mlaďochovi držku a důstojně odkráčel zase sebou fláknout pod baobab.
Až potud byl děj filmu lahodnej a přiznávám, že mi v hlavě zabrnkala myšlenka, jak by bylo fajn žít si jako pantáta Archibald. Pak ale přišel nečekanej dějovej zlom. Harém stárnoucího Archibalda přilákal mladého fešáka Hákima, ten za netečného přihlížení Berty, Dalily a Zambezi mohutně zařval, dal rychle seniorovi přes držku, vyhnal ho do široširé savany a zaujal jeho vládcovský flek pod baobabem. Chudák Archie se s proplešatělou hřívou, ochabující muskulaturou a vyviklaným chrupem odšoural do šedivého podzimu života. Bylo mi ho líto, ale protože jsem jako každej chlap křehkým egoistou, začal jsem samozřejmě neprodleně litovat hlavně sám sebe. Jsem vlastně taky takovej dědek Archibald. Svalnatí mládenci mě navždy vyhnali od ženskejch, po hřívě už nemám ani památku, v hubě mi zůstaly jen noty na buben, nezbejvá než uložit vrásčitej čenich do slaboučkých pracek a smutně přemejšlet o krutosti přírody a života vůbec. A koukat se už jen na fotbal nebo ještě radši na argentinský telenovely.
Naštěstí mocná příroda vyprodukovala i moji kamarádku Malvínku, tedy osobu, kteréžto sudičky daly do kolíbky hned několik tun smyslu pro humor a ještě přidaly metrák dost zdravýho rozumu. Na moje plačtivý blues o starejch odkopnutejch Archibaldech odpověděla zásadní otázkou: „A proč si, ty vole, bereš za příklad zrovna ty nafoukaný pitomce lvy?“ Vysvětluju jí, že je to přece vzorek, jak to na světě chodí, ale s tím si na ni nepřijdu. „No vidíš, já jsem zrovna nedávno četla, že byla nalezena kostra starýho opičáka se zahojenou zlomeninou collum femoris, což je krček stehenní kosti. Experti se shodli na tom, že kdyby se o toho kmeta ostatní opice pečlivě nepostaraly, v žádným případě by takovejhle malér nemohl přežít.“ Ta holka je prostě skvělá, když mě laskavým tónem uklidňuje: „Nemusíš bejt smutnej, dědku, všechno bude dobrý, lidi jsou přece druhově blíž opicím než lvům. Alespoň ty určitě! Ale krček femuru si pro jistotu radši nezlámej“
Díky, Malvínko zlatá, vytáhlas mě z bahna lepkavé skepse. Škoda, že nevím, jak se ten polámanej opičák jmenoval a jak se jmenovali všichni ti kámoši a kámošky, co se o něj starali. V představách o svý budoucnosti bych jejich jmény nahradil ty nafoukané lví pitomce Archibalda, Hakima, Bertu, Dalilu a Zambezi. Taky jsem se hned po rozhovoru s Malvínkou rozhodl, že si na internetu vyhledám i další zvířátka, která si váží svých stařešinů, a budu sledovat jen filmy o nich. Totéž doporučuju i všem ostatním kolegům, co už maj po hřívách jen chabou památku, zuby jak noty na buben a slábnoucí pracky. A když budou v televizi dávat něco o nafoukaných lvích pitomcích, přepněte to na fotbal nebo ještě radši na nějakou argentinskou telenovelu. Kdyby ani to nefungovalo, pokecejte s nějakou vtipnou a rozumnou Malvínkou. Ale krček stehenní kosti si pro jistotu nelámejte.
