Auto jsme neměli, tak se mé poznávání omezilo jen na nějaké výlety autobusem nebo na školní výlety, na které jsme se všichni velmi těšili. Dodnes si pamatuji, kde jsme v které třídě byli na výletě se školou. Na střední škole už výlety bývaly několikadenní, tak jsme poznávali větší části republiky.
Když jsem se vdala, jezdili jsme s manželem nejdříve na motorce, později i s dětmi autem. Měli jsme velký stan a trávili jsme svou dovolenou tak, že jsme si vytýčili určitý směr a jezdili po kempech, vždy na několik dní na jednom místě a pak jsme jeli dál. Bylo to romantické, ale někdy i dobrodružné, když jsme chytli průtrž mračen a celé své vybavení museli usušit, než se jelo dál. Už jako dítě jsem stanování měla ráda, jezdila jsem na tzv. pionýrské tábory, kde bylo plno zábavy v kolektivu dětí. Výhoda byla, že trvaly tři týdny a protože na ně doplácel podnik, kde byli zaměstnáni rodiče, stálo to pár desítek korun.
Pokud to bylo možné, využívali jsme nabídky odborářských rekreací, které také nebyly drahé a na tehdejší dobu docela komfortní. Určitě jste viděli filmy s Jaroslavem Marvanem Dovolená s Andělem a Anděl na horách, kde se na podobných zařízeních rekreoval. Dneska je vybavení hotelů a penzionů mnohem lepší, ale lidé se tam přátelí velmi málo. Na takové rekreaci byl seznamovací večírek (já už nezažila představování se způsobem jako ve zmíněných filmec), ale seznámili jsme se při tanci, společenských hrách a na společných výletech, které nebyly povinné, ale byly s průvodcem, který nám pověděl o zajímavostech kolem nás. Před několika lety, kdy televize začala zmíněné filmy zařazovat do svého programu, využila toho jakási cestovka a uspořádala retro zájezdy na Slovensko do Tatranské Lomnice do hotelu Morava, kde byl pan Anděl na zimní rekreaci. Mělo to prý velký úspěch a všechna místa byla vyprodaná.
Mnohem později jsme začali cestovat také do ciziny, i když jen do vybraných zemí. Byl to ale průlom a po roce 1989 jsme se rozjeli do světa, i když jen s omezeným kapesným. První mou cestou byla Vídeň, byl to jen jednodenní zájezd, ale byl to úžasný pocit svobody.
Pro současnou generaci je cestování naprostou samozřejmostí a ani nám nevěří, že to někdy bylo jinak. Já viděla moře poprvé jako vdaná s manželem, dneska jezdí maminky k moři už i s miminky. Věřím, že to tak zůstane.
