Skládám já dnes básničku pro přátele na íčku. Vždyť básnění v nás každém žije a trocha "poezie" nikoho nezabije.
Nade mnou múza se vznáší, je to dřina, je to k pláči. Jsou to ale slzy radosti, v tuto chvíli nemám žádné starosti. Vlastně mám, aby můj rým se nerozplynul jako dým.
Povím vám o kráse paví, pozorovat ji, neskutečně baví. Krásné stvoření je páv, až jsme z něho všichni paf. Ten když roztáhne svůj chvost, to je přímo barev skvost. On si pyšně vykračuje, svoji krásu ukazuje. Má být na co hrdý, je ozdobou zahrad, on to předváděním stvrdí.
Lidský páv, jehož pýcha vede až do oblak, to je jiná. Ten nikoho nedojímá. Když se lidský páv natřásá a chvástá, od něho pryč rychle, než začne kout svoje pikle. Pyšný je a nadutý, měšec plný k prasknutí. K vzteku je i k smíchu, tak ukazovat svoji hloupou pýchu. Odejdi ty hlupáku, jsi k smíchu, ty prachatý šupáku.
V Libverdě žije v parku jeden pyšný páv, ten krásný pták, jehož krása míří do oblak.
Řekové zasvětili tyto ptáky bohyni Heře za jejich schopnost chránit dům před cizími lidmi a lovit škůdce. Pávi nesli Heřin vůz po obloze. Chování těchto ptáků předpovídalo budoucnost. Oči v ocasu symbolizují vševidoucí oko Boží.
