Čirou náhodou znám špičkového odborníka na tuhle problematiku, totiž kámoše Richarda, který absolvoval hned čtyři manželství. Z jeho vyprávění vyjímám: „Kdepak, žádný škádlení, to je cesta do pekel. Například když se párkrát po vejplatě jen tak škádlivě zaseknete v hospodě, můžete najednou při návratu domů zjistit, že manželka sedí nad rozvodovou žádostí.“ Jeho poznatek potvrzuje i další expert, čerstvý rozvedenec Robert: „Tak, tak, já jsem si zase jen tak zaškádlil se svou sekretářkou Zdeničkou a víte co – v předsíni jsem našel sbalený kufry. O nějakým škádlení naprosto nebylo možný s mojí Miladou mluvit. Nic nechápala a vůbec mě neměla ráda.“
Dalším nebetyčným bludem, který kdysi ovládal lidské mysli, bylo to, že teprve vojna udělá z chlapce muže. Tahle hovadina naštěstí už dnes, kdy neexistuje povinná vojenská služba, není aktuální, ale svého času byla přijímána jako nepsaný zákon. Přitom každej normální chlap, kterej vojnu absolvoval, potvrdí, jak mu ohlodala charakter. Naučil se tam šaškovat, zašívat se, podvádět a lhát nadřízeným, krást, simulovat všeliké choroby a slabší povahy se tam taky perfektně zdokonalily v udavačských dovednostech. Já musím přiznat jediné pozitivum, neustálými útěky přes kasárenskej plot se mi trošičku posílilo svalstvo dolních i horních končetin.
Absolutně největší předsudkovou hrůzu ale představuje hrozen bludů ohledně důchodcovské etapy života. Zcestné jsou zejména v případě solitérních starochlapodůchodců, tedy například těch pánů, kteří se všemi svými partnerskými vztahy postupně proškádlili takříkajíc až do pozice osamělých kůlů v plotě. Všeobecně se soudí, že chlap penzista bude mít spoustu času na dohnání všech nesplněných životních pohledávek. Jak si třeba napraví resty v četbě hodnotné literatury, jak si vyspraví svou chatrnou angličtinu, jak bude chodit na houby, jak si dá do pořádku osobní fotoarchiv, jak si konečně pojede prohlídnout Český Krumlov, jak napíše knížku, jak se naučí další akordy k těm třem, které ovládl v šestnácti, jak bude poskytovat moudré zkušenosti mlaďochům, kteří je samozřejmě budou nadšeně hltat a radostně nad nimi poskakovat. A taky jak bude škádlit mladší ženské, které by ho teoreticky za to měly mít rády, že ano.
Prdlajs, prdlajs, stokrát prdlas, všechno je jinak! Důchod je v životě chlapa něco jako druhá vojna, je to čas opětovného ohlodání jeho charakteru. Důchodovej výměr v něm totiž hbitě probudí vlastnost, kterou do něj geneticky vložily desetitisíce let vývoje mužského druhu. Je to univerzální lenost, kombinovaná se schopností vše si předem řádně zdůvodnit (no dobrá, tak okecat). Výsledkem je, že onen naplánovanej seznam aktivit sice zůstává v platnosti, akorát se těžce rozmělňuje harmonogram jeho plnění. Ano, on to všechno udělá, ale ne teď hned. Ono to totiž nejde. Angličtinu bude študovat až sežene učebnici, do Krumlova si zajede až někdy zjara, to je tam přece nejlíp, Dostojevského si samozřejmě přečte, ale nejřív si ještě jednou dá Švejka, kterýho sice už zná skoro zpaměti, ale má ho rád, na kytaru bude cvičit až si na ni natáhne nový struny, tyhle už budou asi zpuchřelý, na houby půjde až v příští sezóně, letos už to beztak bude všechno vysbíraný. Tu knížku taky napíše, ale nejdřív si přece musí přečíst toho Dostojevského, aby se namotivoval jak na to. A tak dále, spousta plánů má najednou spoustu překážek, které předtím vůbec nebyly vidět. Jediné dvě položky, které my duchodcovští sokolíci plníme neprodleně, jsou poučování mládeže a prudění ženských. Bohužel právě v těchto záležitostech míváme výsledky prachbídné, ba dokonce nulové.
Takže, když už se mi nedaří poučovat nezralé mlaďochy, zkusím to alespoň u začínajících starochů: Kamarádi, na důchod si nic neplánujte, je to doba záludná, pastmi posetá. Jak říká klasik: „Nic novýho nezačínat!“
Tomáš Polák