Doma se smáli jejím vzdušným zámkům a čekali, až jí to přejde. Nechtěli, aby byla zklamaná. Zpívat prý neumí, princezny jsou přece jenom v pohádkách a zámky povětšinou v troskách. Nevěřila jim a pro jistotu si nechala narůst dlouhé vlasy. Co kdyby…
Jenže na koni nepřijel nikdo, ale zato se okolo ní točila spousta chudých, dlouhovlasých neprinců, což taky nebylo k zahození, takže na svůj sen postupně zapomněla. Byla už dospělá, když se doba změnila a stačil jeden den, aby se změnil i celý její dosavadní život:
Ten den jí totiž čekal výlet do neznáma. První návštěva, první shledání, první prohlídka. Byla nervózní a moc se netěšila, ale zvědavá na něj byla, to ano. Vždyť ho znala jen z vyprávění a ani žádnou jeho fotku ještě neviděla. Teď ho měla spatřit na vlastní oči.
„Doufám, že ho poznám. Nebude to žádný mladík. Nejlepší léta a všechnu slávu má už nějaký ten pátek za sebou,“ běželo jí hlavou.
„Jaký asi bude? Velký nebo malý? Zachovalý či zanedbaný? Bude se mi líbit? A když ano, jestlipak bude chtít i on mě? Budu mu umět pomoct?“ ptala se po cestě sama sebe.
To místo našla dobře. Když zaparkovala na okraji vesnice, zhluboka se několikrát nadechla, aby se uklidnila. Teprve potom vystoupila z auta. Pomalu došla ke zrezivělé bráně a rozmotala řetěz. „Snad tam nebudou žádní psi,“ pomyslela si a opatrně vešla dovnitř.
Ušla pár kroků zarostlým parkem. Najednou se houští rozestoupilo a ona ho uviděla. Stál tam. Obrovský. Neudržovaný. Zanedbaný. Majestátní. Klidný. Nádherný.
Zatajila dech. „Je to pravda nebo se mi to jen zdá?“ Nemohla se vynadívat. V tu chvíli věděla, že ji dostal, že se zamilovala. Nevadily jí jeho nedostatky. Vnímala jen úžasnou atmosféru toho místa. Okamžitě si začala představovat, jak se o něj začne starat a on ožije a zázáří a bude zase všem přinášet radost a potěšení. Cítila, že jsou zrozeni jeden pro druhého, že se mezi nimi začíná vytvářet pouto, které může být přerváno jedině násilím. Bylo jí jasné, že lidé, kteří ho po staletí kupovali a prodávali a vedli o něj spory, zmizeli po nějaké době téměř zapomenutí v propadlišti dějin. On ale zůstal. Vždycky o něco víc poničený, ale hrdý a nezlomený.
„Tak co myslíš, kolik času je vyměřeno nám dvěma?“ ptala se ho. Myslela, že neodpoví, ale on jí najednou začal vyprávět.
Tiše povídal o tom, jak z malé dřevěné tvrze kdysi postavili tvrz zděnou a z ní pak udělali malý zámeček a ten zas přestavovali tak dlouho, až vznikla jeho současná impozantní podoba. Ona tam stála a s pokorou mu naslouchala. Najednou viděla starého knížete tiše stojícího v bráně a před očima se jí vyrojily špalíry Sokolů vítajících Tatíčka Masaryka s rodinou. Pak už šlo všechno v rychlém sledu: nový kupec, 2. světová válka a vnucená správa, znárodnění a vojáci, ubytovna, učiliště, devastace. A také restituce a s ní nová naděje. „Zkusíš to?“ zeptal se jí sotva slyšitelně. Tehdy se bez zaváhání rozhodla a slíbila mu, že pro něj udělá všechno, co bude v jejích silách. Doufala, že bude dost silná, a že ho nezklame a on nebude litovat.
Ona sama nikdy nelitovala. Splnila si svůj dětský sen, a i když to rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, věděla, že potkala štěstí, protože díky němu konečně poznala sama sebe.
Po šestnácti letech láskyplného vztahu a usilovné práce to ale musela vzdát a musela vykročit do dalšího života bez něj. Ani tehdy nelitovala, protože všechno to, co jí dal, si odnesla sebou. Nový pohled na svět. Naučila se dívat na život a jeho karamboly s nadhledem a humorem. Neví, jestli pro něj také něco znamenala, ale aspoň to zkusila.
On dál stojí v parku. Znovu se o něj vedou spory, ale on nikam nespěchá. Tiše čeká a sní o tom, že přijde někdo s velkým srdcem, kdo ho bude mít rád takového jaký je, se všemi jeho nedokonalostmi a stařeckými rozmary. Na někoho, s kým to zase bude láska na první pohled.
