Venku je tma jako v pytli a to je teprve něco málo po půl šesté večerní, pan Měsíc se kutálí po nebi jako zlatý míč a je tam také pořádná zima. Prostě listopad. Beru do ruky telefon, že Ti zavolám, ale pak mě napadne, napsat Ti dopis. Času mám spoustu, přede mnou je dlouhý večer. Tak si přečti, co se mi dnes přihodilo.
Po nedělním obědě jsme se s Honzou rozdělili, on šel na zahradu nadávat krtkům a já jsem se rozhodla pro cyklo výlet. Měla jsem na odpoledne určitý plán, tomu nahrávalo i malované podzimní počasí. Přijdu do garáže, připojím baterii svému železnému oři a zjistím, že mám spadlý řetízek. Co teď, mám to vzdát? V garáži stojí manželovo kolo, více jak rok na něm nikdo nejel. Kola jsou totálně prázdná. Nádech a už pumpuji, pak ometu (a to doslova) pavučiny a prach, přehodím baterii a jedu. Sice bych potřebovala trochu snížit sedlo a řídítka, ale co, taková maličkost mě přece nezastaví. Přes rameno přehodím brašnu s fotoaparáty, mám sebou hned dva. Protože ten můj všeuměl se válí už více jak týden v servisu.
Brašna je těžká, ale to dám.
A tak statečně šlapu. Však víš, u nás je to na všechny strany do kopce. Překonám jeden kopec a spustím se z něho dolů do údolí, kde je vesnička Kolnovice. Cesta k ní je lemována červenými jeřabinami. Divím se, že se na nich nepasou žádní ptáci. Louku lemují vysoké stromy a tam vidím přelétávat hejno drozdů. Vyfotit se nechtějí, létají bez rozmyslu sem a tam.
Tak se kochám jejich přelety a barvami přírody. Slunko zatím nějak spěchá k západu. Pokračuji v cestě, mým cílem je osada Terezín. K ní vede cesta hluboce zaříznutá do zalesněného úbočí. Nebudeš mi věřit, ale tam nezasvítí ani jeden sluneční paprsek a tak na té cestě úplně prokřehnu. Přijedu do Terezína a zjišťuji, že tam prakticky není co fotit. Otáčím se na zpáteční cestu, mezitím se slunko skutálí mezi vršky a zapadne. Jakoby někdo zhasl svíci, jejíž plamínek hřál prokřehlé ruce poutníka.
Za dvacet minut jsem doma celá promrzlá až do morku kostí.
Já to kolo snad budu muset již zazimovat a chodit pěšky. Ale vždyť víš, všude mám daleko.
Prozatím odkládám dopsání dopisu, musím si jít znovu uvařit buclák čaje.
Kamarádko moje milá, už je zase pondělí. Čas neúprosně letí. Dnes by měl 85. narozeniny můj bratr. Musím mu jít zapálit svíčku na hrob. Nikdo jiný mu ji asi nezapálí. Má sice dceru a vnoučata, ale jejich vztah byl složitý. Bratr se velmi rád díval na dno skleničky a s dcerou se začal stýkat až byla dospělá. Život se nedá ošidit a často nejde zapomenout. Odpustit ano, ale zapomenout?
Venku je zase nádherný listopadový den a já marně vyhlížím ranní fotogenické mlhy.
A tak místo mlhy fotím plody podzimu, oblaka nad hlavou a kosa, který si spletl podzim s jarem a toká. Natřásá se a vábí družku k hrátkám, přitom kolem něho padá barevné listí k zemi. Nad hlavou slyším zvuk letadla, zvednu hlavu a sleduji jeho let, toužím.
Znovu sedám na kolo a jedu do sluncem zalitého odpoledne. Příroda hýří všemi barvami a zdá se, že některým stromům ještě nenastal čas nahoty.
Mám pro Tebe i pár fotek, a tak Ti to všechno posílám, Elena
