Studovala jsem ruštinu a němčinu na Pedagogické fakultě UK. Vyučující mě měli rádi, protože mě bavily lingvistické disciplíny a jako jedna z mála spolužáků jsem je dobře uměla.
Jednou mi řekla docela přísná ruštinářka: „Vás si pamatuju od přijímaček. Přišla jste pozdě.“ Reagovala jsem okamžitě: „Nepřišla.“ Paní doktorka se podivila; takovou odpověď nejspíš nečekala. S neochvějnou jistotou jsem jí sdělila, že jsem nepřišla pozdě nikdy nikam, natož na tak důležitou událost, jako jsou přijímací zkoušky. Byla to pravda, pozdní příchody nesnáším celý život.
Brzy nato mě vyučující vyhledala a vyprávěla mi, jak vše pokračovalo. Nedalo jí to a téma nadnesla mezi kolegy na katedře. Jeden moc hodný, asi 40letý pán, si vzpomněl. Když se rozhodovali, koho mají přijmout, nemohli si vzpomenout na mé jméno. V té době se nosily minisukně. Měla jsem úzké šaty. Když jsem si sedla, byly mi vidět kalhotky. I onen pan doktor řekl: „Ta s těma kalhotkama“.
Když mi to vyučující vyprávěla, současně jsem se smála a rděla. A samozřejmě jsem jí poděkovala. Bylo od ní moc hezké, že záležitost uvedla na pravou míru.
No, ještěže jsem tehdy o svém nedostatku na oblečení nevěděla. To bych, coby dívka plachá a cudná, ze samého studu ty přijímačky možná ani neudělala.