Mám v poslední době dojem, že se společnost zajímá o pocity každého. Pořád se řeší, jak se cítí lidé obézní, lidé trpící anorexií, lidé s nějakým postižením, s nemocí, s různými sexuálními orientacemi… Ale o vdovách a vdovcích se nemluví. Přitom nás, kteří jsme někoho ztratili je spousta a trpíme. Prožíváme opravdové trápení, ne takové pseudopatlání se v pocitech, jak mám v poslední době u některých lidí dojem. Děti a mládež chodí k psychoterapeutům, to se považuje za normální. Jsou mladí, zdraví, nic strašného zatím neprožili a hroutí se. Co máme říkat my?
Moje zkušenost je, že mé pocity okolí nechápe. Rodina se kolem mě semkla, když manžel zemřel, ale asi tak po půl roce jsem začala ze všech stran slyšet, že musím žít, chodit do společnosti, jezdit na výlety, být aktivní. A nejhorší byly první Vánoce. Strávila jsem je u dcery. Byly tam vnučky, zeť, jeho rodiče. Dcera vše u nich doma vyzdobila, snažila se, aby Vánoce byly perfektní. Byly. Všechno se blýskalo, jídla a dárků byly hromady. Pak mi ale řekla, že jsem to kazila, protože jsem se mračila a dokonce si trochu poplakala. No ano, na mě to tam všechno tak padlo, tak moc mi najednou bylo líto, že s námi už Petr není. Dcera řekla, že to musím překonat, že se v lítosti nesmím topit. Myslí to dobře, ale mluví o něčem, o čem nemá ani páru.
Další Vánoce jsem se rozhodla strávit sama. No to bylo! Dcera tvrdila, že to nejde. Zeťova máma, se kterou, mimochodem, moc dobře vycházím, třikrát telefonovala, že nesmím být sama. Snažila jsem se omlouvat, vysvětlovat, prosit, pak jsem se ale naštvala. Proč mi někdo říká, co musím, že nesmím plakat a tak? Můžu plakat, kdy chci. Můžu být sama, kdy chci. Byla jsem o Vánocích sama a dcera volala ještě na Štědrý den, jestli jsem si to nerozmyslela a cituji: „Mami, prosím tě, nedělej takové pózy.“
Proč jsou lidé tak necitliví? Proč dnes musí všichni neustále předstírat, že jsou silní, aktivní, pozitivní? Proč nechápou, že někdo chce jen tak zalézt, být sám, prostě si trochu poplakat, posmutnit?
Letos jsem se rozhodla, že Vánoce strávím pomocí v jednom domově pro seniory. Známá tam pracuje, povídala mi o tom, jak tam klientům vždy na Vánoce chystá program a mě napadlo, že bych jim šla zazpívat. Chodívala jsem léta zpívat do sboru, kdysi jsem zpívala v jednom nočním podniku, na zábavách, zpěv je moje velká radost dodnes. Domluvili jsme se a já se tam opravdu večer chystám jít zpívat koledy. Pobudu hodinku, zazpívám, zabrnkám tam na klavír, pokecáme, pak půjdu domů, mám to ve vedlejší ulici. Uvidím, třeba mě to přivede na jiné myšlenky. Nebo budu ještě smutnější, nevím. Dceři jsem to oznámila v předstihu a řekla, že jsem se zbláznila, že o Vánocích má být rodina pohromadě. Pak zase volala znovu, omlouvala se, řekla, že má jen o mě strach. Tak jsme se dohodli, že přijdou ke mně na první svátek vánoční a půjdeme na procházku. Kompromis.
Každopádně, jestli můj příběh čtou nějaké ženy, které ovdověly v době Vánoc, snad jim pomůže vědomí, že nejsou samy. Týká se to samozřejmě i mužů. Když už nám naši partneři a partnerky provedli to, že odešli zrovna o Vánocích, tak by nám to aspoň příbuzní a blízcí mohli ulehčovat tím, že se pokusí pochopit, že být vánoční vdova či vánoční vdovec je dvojnásobně těžké. Proto jsem se pokusila své pocity shrnout, sdílet. Napsat tento příběh. Snad někomu pomůže.
(Autorka si nepřála uvést své jméno, reakce ho zná. Fotografie je ilustrační.)
