Tmavé mraky na obloze s přicházejícím večerem otevřely svou náruč. Na zem se sypou velké bílé sněhové vločky. Sněhové víly se mezi nimi radostně roztančily. Dlouhé vlasy jim vlají jako bílé závoje. Se sílícím větrem se víly rozletěly do výše nad pole, lesy, louky. Pak se opět snesly dolů. Na zasněžených pláních jejich tanec vypadá jako sněžné víry.
Rozjásanou vílu Ledulku vítr donesl až k malé vesničce v údolí. Domky v ní jsou schoulené pod sněhovými přikrývkami, ve světle rozsvícených pouličních lamp pořád rychleji a rychleji krouží stále větší a větší vločky sněhu.
„Začala zima, sněží,“ řekla zamyšleně maminka. „A jaký vítr se najednou zvedá, nafouká závěje.“
Pak se podívala z okna a usmála se.
Venku na dvoře si hraje malá holčička. Vedle příjezdové cesty už stojí pracně uplácaný sněhulák. Na hlavě má tátův starý klobouk, tlusté bříško má ozdobeno knoflíky z malých kamínků. Holčička teď na sáňkách sváží sníh z celého dvora na jednu hromadu. Těší se, že zítra k nim přijdou její kamarádky. Budou se klouzat z kupy dolů a závodit, která sklouzne nejdále. Kolem holčičky ve větru krouží sněhové vločky. Maminka otevřela okno a zavolala.
„Miládko, Miládko, pojď už domů! Za chvíli bude večer, ať mi v tom sněhu nezapadneš!“
Holčička zvedla hlavu a zasmála se.
„Maminko, už jenom chvilku, už to budu mít! Já tu dělám klouzačku!“
„Jen pojď, táta ti s klouzačkou pomůže, až bude odhazovat sníh z cestičky. Abys v tom studeném větru neprochladla!“
Miládka se trochu zamračila. Moc se jí domů nechtělo.
Sněhová víla Ledulka dál tančí mezi vločkami a směje se. V tom se náhle zvedl nečekaně silný poryv větru. Fí, fí! zahučelo na dvoře. Ledulka se zrovna znovu vesele zatočila do kolečka. Vítr do ní narazil a málem ji odnesl sebou. Víla se v poslední chvíli zachytla za bambuli na Miládčině čepici. Holčička se ve větru zapotácela. Rozhodila ruce a ani si nevšimla, jak ji přes obličej lehce plácly dlouhé vlasy sněžné víly. Pak jí podklouzly nohy, Miládka upadla a zůstala ležet. Cítila se náhle tak slabá a unavená. Ani postavit se nemohla.
Maminka u okna vykřikla, rychle se otočila a vyběhla na dvůr. Popadla ležící holčičku do náruče a spěchala s ní domů.
…………………………..
„Zase sněží,“povzdechla si maminka u okna. „A za pár dní budou Vánoce!“
„Sněží,“ opakoval po ní tenký hlásek a toužebně dodal.
„Maminko, já bych se chtěla jít sáňkovat!“
Maminka se otočila a přistoupila k posteli. V ní leží Miládka. Je tak hubeňoučká, slabá a bledá. Jen na bílých tvářích jí svítí velké červené skvrny. Maminka jí položila ruku na čelo a starostlivě povzdychla.
„Máš zase teplotu, Miládko, dám ti tabletku a budu ti vyprávět pohádku, chceš?“
Holčička zesmutněla. Už tak dlouho je nemocná! Od té doby, co na dvoře upadla. Pan doktor krčí rameny a píše stále nové a nové léky. Jenže žádný nezabírá. Babička zase vaří různé bylinkové čaje, jenže ani po nich není Miládce lépe. Pořád ji něco studí u srdíčka, nechutná jí jíst a je unavená. A v noci nemůže spát, budí ji ošklivé sny.
Teď poslušně polkla tabletku, napila se bylinkového čaje a poslouchá maminčinu pohádku. Oči se jí pomalu zavírají. Miládka usnula.
………………….
Konečně přišly Vánoce.
Po celé zemi voněly vánočky, děti nedočkavostí zlobily, maminky a tátové je za to trochu hubovali, ale tajně se jejich netrpělivosti usmívali. Večer bude ke všem dětem chodit Ježíšek!
I Miládka se těší. Už dávno poslala Ježíškovi psaníčko. Prosila v něm o nové sáňky, panenku s dlouhými vlasy na česání a pohádkovou knížku.
“Milý Ježíšku,“ připsala pak po chvilce váhání. „Moc tě prosím, můžeš udělat, abych byla zase zdravá? Už mne to v posteli nebaví. Chtěla bych zase chodit ven a do školy a hrát si s kamarádkami. A také bych chtěla, aby maminka s tatínkem a babička už nebyli smutní. Slibuji, že si budu všechno uklízet a nebudu se prát s klukama ze třídy. Jenom ať už jsem zdravá a maminka nepláče.“
Pak dopis pořádně zalepila a podala mamince. Maminka pootevřela okno a dopis položila na parapet. A ráno tam už opravdu nebyl.
A teď už jsou Vánoce konečně tady. Miládka je tak nedočkavá. Večer přijde Ježíšek! Určitě jí donese hračky, které si přála. A také … třeba se uzdraví. Babička přece říkala, že na Štědrý den se mohou plnit všechna přání! Tak moc by chtěla být už zdravá!
…………………
Přišel večer. Na nebi se rozsvítily hvězdy a vesnicí se tiše rozezněly zvonečky. To Ježíšek začal rozdělovat dárky. U každých dveří sáhne do tajné kapsy, vytáhne dopis a znovu si přečte, co si dítě přeje. To aby snad něco nepopletl. Pak jemně zazvoní zvonek a po chvíli se ozve dětský jásot. Ježíšek nadělil dárky pod stromeček.
Už se radoval Pepíček, Alenka, Tomáš… Tajná kapsa je stále plná psaníček. Helenka, Maruška, druhá Maruška, Mirek…
Víla Ledulka zaslechla tiché zvonění a nenápadně se přiletěla podívat, co se to ve vesnici děje. Potichounku poletovala uličkami a nakukovala do osvícených oken. Líbilo se jí, jak děti jásají, jakou mají radost. Zvědavě se zastavila u jednoho z oken a pozorovala kluka, který zrovna rozbaloval jeden z balíčků. Trhal papír a urputně se u toho mračil.
“Nejde to,“ mrskl pak nespokojeně s nerozbaleným dárkem stranou a vrhl se na druhý.
“Zdenečku, počkej, pomůžu ti s tím,“ nabízela se babička.
Kluk ji ale odstrčil a rozkřikl se.
„Já, já sám, já sám!“
Rozškubal papír na malé kousky a zíral, co mu zůstalo v ruce.
„Knížka? Já jsem nechtěl žádnou pitomou knížku,“ zaječel vztekle a mrštil knížkou do kouta.
„Já chci Lego a Pokémony, tohle si ten Ježíšek může nechat!“
Víla Ledulka se zamračila.
„To je ale rozmazlený kluk,“ pomyslela si a jemně foukla na sklo. Uvnitř pokoje zhaslo světlo. Nesvítil lustr ani lampička v rohu, uhasly svíčky na stromečku i ve vánočním svícnu.
„Mami, mami, maminko,“ vyděsil se Zdenda tmy. “Maminko, co to je?“
„Zlobíš pod stromečkem,“ odpověděl místo maminky táta vážným hlasem. „Nevážíš si dárků od Ježíška!“
„Já už budu hodný,“ sliboval honem vylekaný kluk. Lustr na stropě zablikal.
„Maminko, opravdu budu hodný. Přečteš mi pak z té nové knížky pohádku?“
Lustr znovu zablikal a zhasl.
„A budu si každý večer sám uklízet všechny hračky,“ sliboval dál kluk. Blik, blik – a lustr i lampička se rozsvítily. Jen svíčky musel táta znovu zapálit. Ledulka za oknem se uchichtla.
„Za lustr já nemůžu,“ usmívala se v duchu, když viděla zkrotlého Zdendu, jak jde do kouta pro pohozenou knížku.„Já jsem sfoukla jen ty svíčky! To ostatní je jen náhoda!“
A vesele se vydala dál.
……………
„Maminko, já se už moc těším, až přijde Ježíšek,“ usmívala se Miládka. Maminka ji zabalila do deky a pomohla jí usadit se ke svátečně prostřenému stolu. Všichni večeřeli, Miládka si jen tak trochu ďobla bramborového salátu a ochutnala rybí řízek. Moc se těšila, až zaslechne zvoneček, až dostane dárky a také – třeba jí Ježíšek splní i to největší přání. Uzdraví se!
„Přijde, holčičko moje,“ usmála se na ni maminka. „Jen ještě musíš chvilku vydržet. Má dnes hodně práce, než podělí všechny děti.“
Usmál se i tatínek a babička. Miládka jen přikývla a pak znovu vidličkou ďobla do salátu.
……………
Ledulka nebyla sama, kdo pozoroval Ježíška. Na nebi přímo nad špičkou vysokého topolu seděla malá zvědavá hvězdička. Napřed jen tak tiše sledovala Ježíška a následné nadšení dětí pod stromečkem. Pak si všimla víly Ledulky. Trochu zlomyslně se ušklíbla, když víla sfoukla svíčky rozmazlenému Zdendovi. Byla ráda, když klučík slíbil, že se polepší a nakonec byl za dárky od Ježíška rád. Jenže pak ji to přestalo bavit a začala dělat rošťárny.
Napřed jen tak zablikala a hodila víle paprsek světla do očí. Ledulka to nečekala, paprsek ji oslnil.
Co to bylo? Pak ale zahlédla Lucii a foukla jejím směrem. Zvedl se větřík a rozkomíhal korunu topolu, nad kterým Lucie seděla. Hvězdičce se zamotala hlava a měla co dělat, aby se na nebi udržela a nespadla dolů. Okamžitě to Ledulce vrátila, hodila po ní sněhovou kouli. A strhla se sněhová bitva.
Ježíšek si jich nevšímal. Pokračoval dál ode dveří ke dveřím, pokaždé se zastavil, vytáhl psaníčko a poctivě zkontroloval, co si v něm které dítě přeje.
„Už to budu mít,“ zaradoval se, když v tajné kapse nahmátl už jen dva listy papíru. „Ještě tyto dva a už budou mít všechny děti radost!“
Zastavil se u domku s modrými dveřmi, podíval se, jestli má opravdu boby pro Petříka a snowbord pro Pavlíka, poslechl si jásot za rozzářeným oknem a spokojeně se vydal dál.
Bác. Dostal sněhovou koulí do zad.
Bác. Druhá koule mu přistála na hlavě.
Ledulku a Lucii už přestalo bavit házet koulemi jen po sobě a našly si nový cíl. Jedna sněhová koule za druhou letěly na Ježíška.
Ježíšek jen zamrkal. Ale pak se nechal vtáhnout do koulovačky. Vždyť jsou Vánoce, děti se už radují z dárků, proč by si také trochu neužil sněhu a radosti?
………………………
Ze všech oken ve vesnici se už ozývá zpěv koled, line se vůně cukroví, smích dětí.
Jen za jedním oknem je přítmí.
Miládka už leží opět v posteli. Je unavená a smutná.
„Maminko, Ježíšek nechodí k nemocným dětem? Nedává jim dárky?“
Její slova pronikla oknem, rozléhají se ve tmě, zní prostorem. Uslyšeli je i Ledulka,Lucie a Ježíšek. Všichni tři náhle strnuli v pohybu.
Někdo nedostal dárek? Ježíšek na někoho zapomněl?
„Nezapomněl jsem na nikoho, byl jsem u všech dětí!“ vylekaně se brání Ježíšek a prohledává tajnou kapsu.
„Nemám tady už žádný dopis… mám, já tu ještě něco mám!“ vyhrkl, když nahmatal poslední zapomenuté psaníčko zapadlé v růžku kapsičky.
„Miládka ještě nic nedostala. Ale, ona by chtěla být už zdravá, a to já neumím,“ zesmutněl, když si přečetl celý dopis.
„Kdo je to Miládka?“ ptala se Ledulka.
Lucie si odfrkla.
„To se ptáš zrovna ty? Přece ta holčička, co jsi ji při prvním sněhu plácla vlasy. Od té doby je nemocná!“
„To ne, to já ne,“ vyděsila se Ledulka. „Nikdo z lidí se nesmí dotknout vlasů sněhových vil! Jsou pro ně moc ledové, onemocní!“
„No právě,“ vyčítavě se dívala hvězdička na vílu. „Copak si na tu holčičku opravdu nevzpomínáš?
Ledulka si ale vzpomněla. I na to, jak s ní smýkl větrný poryv a ona se zachytila bambule na Miládčině čepici. A při tom zřejmě se Miládka dotkla jejích dlouhých vlasů.
„Já za to přece nemůžu, já jsem nechtěla!“ a Ledulce se po tvářích začaly kutálet slzy. Okamžitě mrzly a měnily se na sněhové vločky.
„Co teď budeme dělat?“ zeptala se Lucie. „Můžeš to nějak napravit?“
„Zkusím to,“ Ledulka si utřela slzy. „Miládka má začarované zamrzlé srdíčko, potřebuje rozehřát. To umí jen zvířátka. Musím nějaké najít!“
„Já jí dám zatím její balíčky,“ pozoroval vílu Ježíšek. „Aby věděla, že jsem na ni nezapomněl.“
Cink cink, tiše zazvonil zvoneček u Miládčiny postele.
„Nezapomněl,“ vykřikla šťastně Miládka. „Ježíšek na mě nezapomněl!“
Nečekala, až jí maminka pomůže. Sama rychle vyskočila z postele a bosa se chtěla rozběhnout do pokoje. V poslední chvíli ji maminka chytila, obula jí bačkory a oblékla svetr.
„Maminko, jé!“ vydechla pak Miládka úžasem. Vánoční stromeček zářil, a pod ním byla hromada krásně zabalených balíčků. Holčička si k nim sedla a začala rozdělovat. Na některých bylo napsáno maminka, na jiných tatínek, babička, a pak Miládka, Miládka, Miládka, tolik krásných balíčků tam bylo od Ježíška pro holčičku!
„Děkuju, Ježíšku!“ vykřikla holčička směrem k oknu.
Cink cink, ozvalo se v odpověď.
„Někdo k nám jde?“ zeptala se překvapeně babička. Tatínek šel otevřít. Za dveřmi na prahu sedí malá bílá kočička. Na krku má červenou mašli a připevněný lístek. Stojí na něm napsáno – Pro Miládku.
„Mňau,“ pozdravila kočička, prošla kolem překvapeného tatínka a v pokoji zamířila přímo k holčičce.
„Máme tady nečekanou návštěvu,“ smál se tatínek.
„Mňau,“ řekla znovu kočička. Miládka vzala kočičku do náruče a přitiskla ji k sobě. Cítila, jak ji zvířátko hřeje, jak se k ní tulí a štěstím se rozplakala. Teplem v ní začala zlá nemoc tát a slzami odplouvala pryč.
Ledulka za oknem si oddechla. Kouzlo se podařilo. Našla toulavé opuštěné kotě a napravila, co nechtě pokazila.
Miládka je opět zdravá. A navíc malá opuštěná kočička našla nový domov.
Pak si s Ježíškem a Lucií podali ruce a tiše se rozplynuli v tmavé noci.
Už mají všechno splněno.
Z mraků na obloze opět začalo sněžit.
Jsou přece Vánoce!
……………………………………
Pohádka je pro všechny, kdo si ji bude chtít přečíst. Kdysi dávno jsem chtěla pohádku napsat pro paní Miladu k narozeninám. Nevyšlo to. Tak aspoň teď a tímto způsobem svůj slib plním.
