Nemohu zapomenout na úžasnou tradici, která začala dva roky před mým narozením a trvala dlouhých 33 let. Vždy 25. prosince nás navštívila rodina Týfových a jiný den jsme zas šli my k nim. Oni měli doma všechno nazdobené, německy načinčané a paní Týfová napekla vzhledově a chuťově vynikající, docela malé zákusky, dnes bych řekl sladké jednohubky, na které si vzpomínám přes celou tu dobu. Týfovi byli uprchlíci, imigranti z roku 1945. Necestovali však tisíce kilometrů daleko ani se neplavili přes moře. Utekli z vesnice v příhraničí, sotva 15 km od Náchoda, kde žili české a německé rodiny v mnohaleté svornosti. Když do jejich vesnice vtrhla sovětská armáda a vojáci začali plenit a znásilňovat, tak to tito lidé celkem dobře přežili. Ženy se schovaly a jediný muž byl tehdy v zajetí na jednom ostrově blízko Francie. Samozřejmě jim vojáci zničili jejich obchůdek s potravinami a dalším zbožím, něco ukradli, zbytek rozmlátili. Kromě lahví alkoholu, který vypili. Když se to přehnalo, začali přicházet Poláci, aby tento kraj, kladské pomezí, „osvobodili“ a osídlili. Týfovi nejdřív přesídlili do nejbližší vesnice na české straně, ale pak šli do Náchoda. Tady jim táta nabídl byt v přízemí domu, jehož první poschodí jsme obývali my. Šlo přece o česko-německou rodinu, úplně obyčejnou, slušnou a vděčnou, která do svého útěku mohla žít svůj úplně obyčejný a slušný život. Je možné takovým lidem nepomoci, když pomoc potřebují?
Obě dcerušky neuměly číst a psát česky a tak je naše máma učila pravopis. Ony zase hlídaly mou sestru a mě, protože naši rodiče chodili do práce. Tátovi se podařilo získat pro uprchlíky část jejich jinak nedobytných úspor a dokonce dostal ze zajetí pana Týfu. Paní Týfová si našla práci v textilní fabrice, kde ji po čase řešili místní odboráři a dokonce i KSČ za to, že byla vynikající pracovnicí a stále překračovala tehdy stanovené výkonové normy. Ale copak ji mohli dávat na nástěnku za vzor, když to byli napůl Němci a manžel sloužil ve wehrmachtu?
Mnohaleté přátelství obou rodin bylo spojeno s vánočním muzicírováním. Táta hrál na klavír populární skladby, třeba Fibichův Poem. Hrál i krásnou píseň Potěšení z lásky ze 17. století, kterou později (v roce 1961) ukradl Elvis Presley a zpíval ji pod názvem Nemohu ti pomoci, aby ses zamilovala. (Zpíval ji i český zpěvák, nemohu si hned vzpomenout, kdo.) Taky se hrála píseň z Bachovy kantáty Ježíš zůstává mým přítelem od Johanna Sebastiana Bacha, kterou si o pár století později přivlastnila populární skupina Beach Boys. A když sestra mohla už sama doprovázet na klavír, bral táta housle a za jejího doprovodu přednesl proslulou Schubertovu Ave Maria.
Nakonec paní Týfová za tátova doprovodu zpívala slavnou píseň Tichá noc, svatá noc. Zpívala pochopitelně německy a my seděli bez dechu, naprosto okouzlení tou písní a stromečkem ozařujícím temný pokoj. Tehdy jsem nechápal, co vím teď, totiž jak důležité je žít v bezpečí, klidu, míru a v okruhu lidí, kteří nás mají rádi.
(O této rodině jsem psal na i60 již v minulosti - tady).
♣ ♣ ♣
Taky jsem si vzpomněl, jak jsem jednou u stromečku dostal záchvat dětského vzteku. Muselo to být někdy kolem roku 1953. Pod stromečkem jsme nacházeli různé drobné hračky, také nějakou tu ponožku (asi), ale mě nejvíc zaujala krásná krabička sardinek. Kdyby teď můj článek četl někdo opravdu hodně mladý, například padesátiletý, tak chci připomenout, že krabička sardinek, natož takzvaných oček, byla v té době něco naprosto, ale naprosto mimořádného. Poklad. Možná podezřelý kontraband nebo podpultovka. No a tahle krabička tam byla, rodiče ji zřejmě nadělili celé rodině. A já trval na tom, že se krabička musí okamžitě otevřít, protože jsem chtěl vidět, jestli je možné, že je v ní hned několik rybiček a jak asi musí být malé, že se tam vešly. Rodiče mé přání odmítli a matka dárek odnesla do špajzu a tam dobře ukryla (dodnes jsem ho nenašel). No a já jsem tam stál a vztekal se, že dárky se mají rozbalovat hned a že já chci ty sardinky. Tak co byste se mnou dělali? Naši mě tehdy naštěstí nepřizabili, jak bych si zasloužil.
Později, už z mladších školních let, mám také několik vzpomínek. Snad každý rok se opakovalo, že jsme v tělocvičně školy měli velký vánoční strom a u něho stál mohutný Děda Mráz. Ten sovětský. Nebyl živý, byl namalovaný na papír a zezadu všelijak podepřený laťkami. To aby to vypadalo úplně realisticky. Kolem stromku byly dokonce rozesety obrovské krabice od bot převázané mašličkami. Jinak se naštěstí nic nedělo. Doma mně naši vysvětlili, že „ten Děda Mráz je jejich“, kdežto „Ježíšek je náš“. Krásná občanská výchova, že? Však byli oba učitelé.
Na rozdíl od ohavného dědka ve škole jsme doma měli vánoční stromek, který voněl a byl krásně vyzdobený. Zdobili jsme všichni, jen táta se soustředil až na finální zaklesnutí vánoční hvězdy na vrcholek, ke kterémužto úkonu jsme celá rodina museli držet štokrle, na kterém stál. Dárky jsme tam my děti samozřejmě nedávali, protože ty dával Ježíšek. Píšu o době, kdy mně bylo 8-10 let, tehdy jsem už „na Ježíška“ možná přestával věřit, ale pochopitelně jsme ten rituál dodržovali. Zdá se mi, že opět cítím tu dětskou rozechvělost, nedočkavost, bázeň, aby všechno dopadlo, jak si přeju - achjo! Dneska si dárečky dávají i malé děti navzájem, to tehdy nebylo, alespoň u nás ne. My děti byli o Štědrém večeru kompletně a výlučně těmi obdarovávanými. A možná to tak má být.
Teď se upomínám ještě na jedny vánoce, kdy jsem jako kluk ztropil scénu. Jistě i ve vašem dětství to bylo tak, že jste měli nějakou partu kluků nebo holek. V naší klukovské partě byli kluci různého věku. Běžně jsme s sebou brali mrňouse, když ho starší brácha musel hlídat. Podnikali jsem poznávací výpravy, například až za plhovskou kapličku, nebo jsme lezli příkrým skalnatým svahem na zámecký kopec. Dokonce jsme uskutečnili výpravu ke splavu na Metuji, abychom ověřili teorii o překonání míče přes hrazení splavu, když se do toho míče trefíme kamenem a on přeletí pod splav. (To se mimochodem zdařilo, až na to, že míč už nevyplaval, zpod vírů se vymanil možná až v noci.)
To jsem ale odbočil od vánoc někam k prázdninám. O vánocích se stalo to, že vinou logistické chyby jsme špatně naplánovali bitvu s náměšťáky. Náměšťáci byla sousední parta, ovšemže plná zlých a nebezpečných násilníků, mezi nimiž dominovali spolužáci, kteří byli o rok či dva starší, což byl tehdy zásadní rozdíl zejména ve fyzické síle a sebedůvěře. Kolikrát se nám stalo, že nás náměšťáci obrátili na útěk, když se na nás vyrojili se svými klacky a praky. (Bože jak bych si přál, aby mí vnuci přišli jednou domů špinaví, uválení, s potrhaným oblečením, dokonce s modřinami – ovšem se zdravýma očima a s nepolámanými prsty! – a zkroušeně by se přiznali k tomu, že bojovali se sousední partou. Že vyhráli, nebo prohráli, to je jedno. Ale to ne, ti se objeví v obýváku, až když je omrzí hraní her a chatování na počítačích a mobilech a maximálně mají zarudlé oči a preventivně znuděný výraz.)
Vracím se k té logistické chybě. Neuvědomili jsme si, že v sobotu jsou pořád ještě vánoční svátky. Jíž celé dny před tím jsme cestou ze školy na sebe varovně volali „Počkej, ty zkusíš!“ a pěstí jsme si zespodu tloukli do vlastní brady, abychom naznačili, co se s nepřítelem stane. No a tak když jsem se převlíkl do oblečení pro blbnutí venku a naši zjistili účel věci (podezřívali mne permanentně), tak mi „jít ven“ zatrhli. To by ovšem znamenalo zradu na kamarádech, takže jsem se začal zlobit a pak vztekat. Leč nepochodil jsem a dokonce ani nevím, jak se dařilo ostatním vymanit se z rodičovské péče a jak celá naplánovaná bitva dopadla. Možná skončila pláčem a skřípěním zubů ve všech rodinách.
♣ ♣ ♣
A teď se možná neshodneme. Jak si představujete Ježíška dnes? Jako malé dítě nebo jako vousatého moudrého starého muže? Já si ho totiž nepředstavuju vůbec, ani jako dítě, ani jako starce. Ježíšek je pro mě zcela imaginární bytost. Abstrakce. Nepředstavuji si nijak, jak by mohl vypadat. Ježíšek je přítomen pouze tím, čím se projevuje. To jsou ty dárky, které nesou poselství, že někdo na vás myslí a má vás rád.
