Myslím, že každá máme svůj vysněný ideál, jak bychom chtěly vypadat, ale s postupujícím věkem je stále těžší a těžší se k němu alespoň přiblížit. Jak si tedy jednoduše vylepšit image a vzbudit zájem alespoň doma, aniž by bylo nutné upéct vepřo knedlo zelo?
Coco Chanel kdysi řekla: „Žena by si měla nanášet parfém na ta místa, kde chce, aby jí líbal její vyvolený.“ Krásná myšlenka, ale děvčata, věřte mi, tudy cesta nevede. Raději to ani nezkoušejte. Za prvé si toho doma stejně nikdo nevšimne a za druhé to dost a dlouho pálí.
Po této neblahé zkušenosti jsem se rozhodla, že změním taktiku a pro začátek si zkusím obměnit šatník, který v posledních letech docela stagnoval. Vyházím legíny a koupím si nějaké sexy šatičky. Náhoda mi přinesla do cesty firmu, která navrhuje a šije na míru oblečení pro ženy, cituji, „které se chtějí cítit žensky krásně a pohodlně“ a už její název je naprostá bomba: „Žena Bohyně“.
„To je přesně to, co potřebuju. Že moje proměna proběhne tak snadno, to jsem ani nečekala,“ zaradovala jsem se a hned jsem šaty objednala. A opravdu. Byly moc krásné a cenově přijatelné. Jenomže…
K tomu stát se Bohyní mi ale stále ještě chyběl krůček. Lépe řečeno, ne že by mi něco chybělo, spíš mi něco přebývalo. V pase. Já vím, že jsme v časopisech stále nabádány, abychom se měly rády takové, jaké jsme, ale já si na ten můj sixšpek nějak nemůžu zvyknout.
Někdo se sebepoznání snaží dosáhnout třeba meditováním v horách nebo v buddhistických klášterech. Dočetla jsem se dokonce, že se jistá dívka vydala až na saharskou poušť, aby našla lásku sama k sobě. Než bych lítala po kopcích nebo po dunách s vyholenou hlavou, přehodnocuji situaci a docházím k závěru, že na tom nejsem zas tak špatně. Vždyť já mám vlastně také ráda každý kousek svého těla…ovšem až na to břicho. „Tak jo. Do Vánoc zhubnu,“ řekla jsem si na podzim. Ta představa mě opravdu nadchla. Začnu cvičit a zamakám, abych i já měla vysněný sixpack. Nebudu už ale sázet na metody typu: „Strečink na gauči, Pivo dělá krásná těla či Nejlepší sport je kafe a dort,“ ale musím to vzít doopravdy. „Vstávat a cvičit!“ se stane heslem každého mého dne. Ovšem do posilovny se mi nechce. Zkusím cvičit z pohodlí domova, neboť tělocvičné nářadí lze nahradit míčem a židlí.
Vrhla jsem se do toho s vervou. Zejména dva cviky jsem si oblíbila nejvíc. Na přímý sval břišní je údajně účinné zvedání kolen ve visu mezi dvěma židlemi, na kterých se vzpírám jako na bradlech. Naproti tomu míč je dobrý na formování příčných břišních svalů. Položím obličej na míč a rukama postupuji dopředu, dokud na míči nezbydou jen špičky chodidel. Je to pravda trošku krkolomné. A hlavně výsledky se objevují pomalu, neboť udělat dvanáct opakování ve třech sériích se mi nedaří. Pekáč buchet zůstával tedy zatím v nedohlednu, ale začal se rýsovat pekáč bublaniny.
Po měsíci jsem se zeptala manžela, co si myslí o mých pokrocích. „Hmmm. Nevím, co pořád řešíš. Vždyť jako Bohyně vypadáš pořád. Ovšem jako Bohyně hojnosti,“ pravil zamyšleně. „Ale vlastně, skutečná Bohyně jsi už dávno,“ dodal. „Za volantem. Když řídíš, ostatní se modlej,“ drze na mě ještě zavolal přes rameno, když zdrhal pryč.
„No počkej, já ti ukážu,“ zatvrdila jsem se. Zdá se, že další měsíc cvičení konečně přinesl své ovoce. Včera se mi židle rozjely do stran a ten mrcha míč mi podklouznul tak, že jsem si div nevyrazila zuby. Alespoň týden budu jíst jenom brčkem.
To by v tom byl čert, abych nezhubla.