Kdo jste si vzpomněli na Pivnici v suterénu budovy, uhodli jste. Rozsáhlá prostora o třech stovkách židlí jakoby vystoupila z některého Muchova obrazu. Nebo možná Alšova, Švabinského či Preislerova. Ti všichni, a mnozí další, se na výzdobě sálu podíleli.
Paradoxně byla dlouhý čas známá spíš zahraničním turistům. Výprava střídala výpravu, provoz tu byl takový, že na jednom konci stolu hosté platili, na druhém teprve dojídali polévku. Vrchní netrpělivě poklepávali kasírkou o stůl, do sálu se už drala další skupina. Z jiného konce světa, stejně Prahou nadšená a očekávající tentýž prožitek z české tradiční kuchyně. Jak by také ne, unikátní design lokálu se ukázal být nadčasový, výzdoba od velkých mužů té doby nezestárla.
Po posledních událostech ve světě se situace poněkud změnila. Zahraničních skupin ubylo, což by se mohlo zdát poněkud skličující. Ovšem z velké části je nahradili hosté tuzemští. To je jistě milé zjištění, jakkoliv možná obraty nedosahují předcovidové výše. Zatím, řekl bych.
Pivnice dnes - dříve Plzeňská restaurace - připomíná dámu v rozpuku nejlepšího věku. Je nazdobená, elegantní, pyšná… Tím spíš, že výzdoba, radostná nálada zobrazená na stěnách je dnes adresována našincům. Díky oslovující atmosféře tu mizejí české vlastnosti, totiž odtažitost a malá ochota přisednout k již zpola obsazenému stolu. Nálada, kterou dávní mistři vetkli do témat maleb, vitráží a plastik, tu žije dodnes. A dokáže rozvášnit hosty stejně jako kdysi. Za pomoci báječného piva, mimořádných receptur české kuchařské klasiky a místy až zběsilé snahy obsluhy uspokojit všechny včas a co nejlépe.
Ustát lokál o třech stech židlí není selanka. Ovšem, když opadne hlavní nápor hostí v čase obědů a změní se hlučící sál zpět ke svému poklidnému, ohromujícímu výzoru.
Jedna skutečnost je zde však opravdu šálivá. Zadní podsvícení falešných oken v lunetách jedné stěny totiž vyvolává dojem věčného letního odpoledne. V kteroukoliv dobu a lhostejno za jakého počasí venku.
Co vlastně restaurace nabízí na jídelníčku a nakolik repertoár kuchyně odráží zlatou éru české kuchařské školy? Tlačenku s barevnou cibulkou a octovou zálivkou nebo pikantní utopence – na rozvášnění senzorů, gulášovku či hovězí vývar pro první ukojení nedočkavosti. Poté grilovaný steak z vyzrálé roštěné s krémovou česnekovou omáčkou a pekařskými bramborami, vepřové koleno pečené na černém pivě s domácí hořčicí, křenem a zelným salátem, pečená čtvrtka kachny s červeným zelím a bramborovými nočky… A vlastně všechny ostatní úhelné receptury kuchyně české kotliny.
Nyní existuje jedinečná možnost, kterak si všechny tyto a mnohé jiné krmě vychutnat v jeden čas na jednom místě. A to při silvestrovském rautu zde v Pivnici Obecního domu.
Umím si představit nadšenou náladu nad plnými talíři a napěněnými sklenicemi! V kulisách rozzářeného letního podvečera za okny x neokny trvajícího „… až do rána bílého!!!“
Milan Ballík
