Někdy mě dokonce odmění lahví vína. Ale je jim jasné, že na konci roku si už zasloužím nějakou tu pořádnou odměnu. Něco, co stojí skutečně za to. Něco, na co budu hodně dlouho vzpomínat. Nějaký adrenalinový zážitek. A kdy jindy se naskytne lepší příležitost mě odměnit než na Vánoce?
Přestavuji si, že na začátku prosince můj syn zavolá mojí dceři do Holandska:
„Co dáme letos babičce k Vánocům?“ zeptá se.
„No přeci, to nejcennější, co máme,“ odpoví dcera po chvilce přemýšlení.
„A co to je?“
„Děti na hlídání!“
A pak to vypukne. Vánoce. Na Štědrý den nás bývá až čtrnáct plus neurčitý počet domácích mazlíčků. I když peču jen dva druhy cukroví a nemusím připravovat všechno jídlo, protože lví podíl na přípravách má moje maminka, je to blázinec. K rodičům se už totiž několik let nevejdeme, takže je třeba všechno převozit do našeho většího bytu, kde je nejen veliký stůl, ale kde zbyde i dost místa na stromeček.
Tomu samozřejmě předchází generální úklid. Moje černá můra. Týden předem, za pomoci výhružek a s vypětím všech sil donutím manžela, aby odstranil vše, co na stole má: noty, pracovní smlouvy, faktury, šanony, sluchátka, struny, bodec a několik kobylek na basu, akuvrtačku, dvoumetr, paličku na maso, hrnek od kafe, kalkulačku, izolepu, klobouk a peníze. Manžel má hotovo a jde cvičit na kontrabas. Já v dalších dnech postupně vystrnadím z bytu pavouky, vyleštím kuchyň a koupelny, posbírám mužovo šatstvo, utřu prach a vyluxuju. Manžel stále cvičí na basu, ale už v garáži. Ruším ho. Nicméně má pochopení a nic mi nevyčítá.
Mezitím k nám přijíždí zahraniční část rodiny. V předvečer Štědrého dne, když uložím děti, převozím od rodičů všechno jídlo a uschované dárky. Opižlám stromek, připasuju ho do stojanu a ustrojím. Zabalím tu obří kupu dárků, narvu je pod stromeček a prostřu stůl. Manžel cvičí ve sklepě. V garáži je mu zima. Já ale chci mít na Štědrý den klid. Žádný blázinec. Takže teď sice kmitám, ale od zítra začne vánoční pohodička. Bude to fakt super. Hlavně musíme unavit děti. Aby večer nelítaly a neshodily stromek. Pěkně s nimi s mužem půjdeme do kláštera na Markétu a na hřbitov ke Krylovi. Až se vrátíme, už jen obalím a osmažím ryby a sýr a dopečeme v troubě něco pro vegany.
A už se nám to schází… Všichni slavnostně ustrojení. Manžel přestal cvičit a také se převlékl. V duchu se raduju, jak nám to všem sluší. Vyletěl první špunt a dáváme si první šáňo. Začíná vysněná pohodička. Jdu smažit kapry a ohřívám rybí a dýňovou polévku. Veganské jídlo už se pomaloučku peče v troubě. Hlavně aby byla večeře hotová co nejdřív, než se děti okoukaj a začnou zlobit. Ještě vlastně nesmím zapomenout na ten smažák pro manžela. Kam dát friťák? Nechci, aby smrděl celý vyzdobený byt. Dám ho pod digestoř na volnou plotýnku na varné desce. Polévky jsou stále studené. Musím trošku přidat ohřev. Tak… Co to tady smrdí? Proč je tu ten černý dým? Nechápu… Ježiš, že já spletla ten ohřev a omylem ho zapla pod friťákem? Taky že jo! Vypínám plotýnku a rychle zvedám friťák. Je rozžhavený. Chci ho odstavit do dřezu, abych nepropálila linku. Ve chvíli, kdy ho mám nad pánví se smažícími se rybami, roztavený plast do nich vyteče. Hluboký nádech, hluboký výdech, osušit slzy, najít nové nádobí a začít znovu. Naštěstí slyším, že se všichni dobře baví a užívají si. Malinko se sice diví, co to tak smrdí, ale moc to neřeší.
Konečně jsme po večeři. Děti se zatím drží dobře. Stromek je stále na svém místě. Chrání ho kupa dárků. Bouchnem to a jdeme rozdávat. Jen ještě musím zapálit víc svíček. I na piáně. Vylepší to atmosféru a pohltí smrad. Děti rozdávají a všichni rozbalují. Musím udělat pár fotek a zachytit tu rodinnou pohodu na věčnou památku. Z blízka i z dálky od piána. Po těle se mi rozlévá příjemné teplo. Najednou na mě skočí maminka. Hodí přese mě deku a mlátí mě do zad. Po chvíli pochopím… Hoří mi vlasy a šaty od svíčky na piáně. Asi jsem byla moc blízko. Nechci slyšet žádné komentáře a raději jdu otevřít další lahev. Tatínek ale nechápe a ptá se mě, jak jsem mohla být tak neopatrná. Ve focení mě vystřídá. Fotí ze všech úhlů. Z blízka i z dálky od piána. Když si konečně sedne, má na zádech bílé košile vypálené dva hnědé pruhy. Hořet ale nezačal. Raději se ho na nic neptám. Zato se ptám rodiny, kdy už půjdou domů. Zatím se nikomu nechce.
V deset konečně odvádějí rozdivočelé a vzpouzející se děti. A tehdy konečně přichází moje chvíle: zastřihnu vlasy, vyhodím šaty do popelnice a vezmu si župan. Dám si nohy na stůl a popíjím šampus rovnou z lahve. Užívám si tu vánoční pohodu. Úklid počká do rána. Ráno postupně odmyju čtyři myčky nádobí, utřu prach a vyluxuju, roztřídím odpad na papíry, plasty a sklo a vyvezu ho do kontejnerů. Pak nanosím zbylé jídlo a vybalené dárky do auta a dovezu je k rodičům a tam jim je zase vynosím. Kolem jedné si konečně sednu. V tom se objeví moje dcera a povídá: „Mami, nechceš jít s dětma ven? My bysme si chtěli v klidu vypít kafe.“
A tak jsem konečně dostala ten pořádný vánoční dárek. Opravdový zážitek. Děti zlobily tak, že na to budu hodně dlouho vzpomínat.
Na to jsem fakt celý rok čekala.
