Tato země byla dlouhou dobu zmítaná různými válečnými konflikty, ale před třemi lety došlo ke státnímu převratu, kdy byl svržen tehdejší diktátor Umar al-Bašír. Súdáncům svitla naděje na lepší budoucnost, ale jejich radost netrvala dlouho, protože v roce 2021 byla nová vláda svržena dalším státním převratem. Následovalo delší období demonstrací a země byla pro cizince dost nebezpečná. Když nás ale honorární konzul Súdánské republiky v Praze ujistil, že lze do Súdánu cestovat, a zároveň nám doporučil podle jeho názoru „jediného spolehlivého Súdánce“ pana Walida, rozhodli jsme se do toho jít.
Těsně po půlnoci, již na Štědrý den, nás na letišti přivítal Walid. Vypadal sice úplně jinak než na fotce na Whatsapp, ale hlásil se k nám, takže jsme v něm získali „anděla strážného“. Náš hotel se nachází v údajně bohaté čtvrti, ale ulice je pouze částečně asfaltovaná a mezi auty se pletou vozíky tažené osly. Z nedaleké mešity se několikrát za den ozývá muezzin vyzývající zbožné muslimy k modlitbám. V Súdánu platí šaría, systém islámského práva odvozený z náboženských zásad islámu, zejména z koránu a hadísů. Většina žen však chodí nezahalená nebo se zahalí pouze, když vyjdou na ulici. Alkohol je ovšem zcela zakázán.
Ráno se probudíme pozdě, ale těsně před polednem vyrážíme ve staré Toyotě našeho řidiče Walida do chaosu, který panuje v ulicích Chartúmu. První zastávka je na břehu Modrého Nilu. Přitekl sem ze sousední Etiopie, kde jsme na této řece v roce 2012 viděli známý vodopád, který ovšem v době sucha hodně ztratil ze své majestátnosti. V Chartúmu je na břehu Modrého Nilu hodně čajoven, kde místní lidé v klidu popíjejí levný čaj a netečně pozorují proud řeky nebo kouří vodní dýmku „šíša“, jejíž kouř je filtrován a ochlazován přes vodní filtr. Poněvadž jsme nevyspalí a unavení, trávíme téměř celé odpoledne v libanonské restauraci Assaha.
Na Boží hod vstaneme již svěží, takže zvládneme bohatší program. Nejprve zastavujeme u nezvykle vypadajícího křesťanského kostela. Jedná se o pravoslavný koptský svatostánek. Bohužel tam ale nejsme vítáni, smí tam pouze Koptové. Ranou formou jejich jazyka mluvili staří Egypťané již před pěti tisíci lety. Dnes již nikdo koptsky nemluví, ale v Egyptě tento jazyk existoval ještě v 17. století, kdy definitivně podlehl arabštině. Dodnes je však liturgickým jazykem koptské církve. Znal ho nejen kněz, který nás nepustil do koptského kostela v Chartúmu, ale i kněz, se kterým se seznámil v Paříži Jean-François Champollion, francouzský zakladatel egyptologie. Díky tomuto náhodnému setkání rozluštil Champollion jako první egyptské hieroglyfy, protože koptština je posledním vývojovým stádiem staré egyptštiny. Champollion byl obdařen výjimečným jazykovým nadáním. V devíti letech již uměl řecky a latinsky, jako jedenáctiletý četl bibli z hebrejského originálu. Když mu bylo třináct let, začal se učit arabsky a syrsky, později koptsky, jako patnáctiletý studoval perštinu, avestánštinu (mrtvý staroíránský jazyk používaný v duchovních písních a posvátných textech zoroastrismu), chaldejštinu, sanskrt a čínštinu.
Ani v etiopském pravoslavném kostele jsme nebyli příliš vítáni. Na dvoře areálu se s námi sice přátelsky bavily amharské ženy, ale ani zde jsme nesměli do kostela, na což dohlížel nevraživě se tvářící strážce. Při odjezdu jsme viděli tři mladé Etiopanky v obtažených džínách, které líbaly bránu areálu, což je povinnost všech věřících této církve.
Třetí kostel byl katolický. Zrovna probíhala vánoční mše v arabštině. Po předchozích zkušenostech jsme chtěli pouze nakouknout do přeplněného chrámu a rychle odejít, hned se nás ale ujal milý uvaděč a posadil nás do předních řad, kde jsme již měli připravené židle. Usměvavá žena nám donesla dvě láhve vody. Všichni věřící byli černé pleti a pocházeli z Jižního Súdánu, který se po dlouhé válce v roce 2011 odtrhl od islámského severu. Všichni přítomní byli očividně příslušníci zámožné vrstvy, která z Jižního Súdánu uprchla po vypuknutí kruté občanské války v jejich mladé zemi. Etnika Dinka a Nuer tam bojují za ovládnutí přírodního bohatství, hlavně ložisek ropy. Ironií osudu tedy jižní Súdánci prchají zpět do země jejich bývalého nepřítele. Nejen bohatí. Chudí soukmenovci našich hostitelů se potulují po ulicích Chartúmu a žebrají, stejně jako ekonomičtí emigranti z Nigeru a Čadu, kde panují ještě horší životní podmínky než v Súdánu.
Obědváme v jemenské restauraci Báb-al-Yemen, jídlo je chutné, ale hygiena trochu pokulhává, snad to dobře dopadne. Vidíme první bílou osobu v Súdánu, mladá Američanka sedí u stolu se třemi Súdánci, pravděpodobně pracuje pro některou z nevládních organizací, které působí v Súdánu. K vedlejšímu stolu přišla skupina mladých žen s dětmi z Jižního Súdánu. Jsou vysoké, neuvěřitelně štíhlé s dlouhýma nohama, napadá nás srovnání s žirafami. Patří k etnické skupině Dinka. Jsou to nejvyšší lidé na naší planetě. Muži Dinka vyhledávají co nejvytáhlejší manželku. Čím vyšší, tím dražší věno, které se platí v kusech dobytka, nikoli v penězích.
Máme rádi řeky. U nás doma chodíme podél jejich toků a na soutoky. V Chartúmu se nachází soutok Bílého a Modrého Nilu. Meandry Bílého Nilu jsme obdivovali na jeho horním toku ve Rwandě v roce 2010. Soutok obou Nilů byl jedním z hlavních cílů této cesty. Abychom se tam dostali, musíme projet velký park s atrakcemi pro děti. Na jeho konci budují dělníci novou kavárnu Nile Point. Není ještě funkční, ale to není důležité. Zprava poklidně přitéká Modrý Nil, jehož vody se téměř zastavují, když do nich prudce naráží daleko divočejší Bílý Nil. Připomíná nám to soutok Labe a Jizery. Při pohledu na stříbrnou hladinu Bílého Nilu se v mysli vynořuje vzpomínka na Fráňu Šrámka a jeho Stříbrný vítr.
Na protějším břehu Modrého Nilu vidíme zelená políčka na ostrově Tuti, kam se záhy vypravíme. Je to obrovská vesnice uprostřed hlavního města. Walid se umně proplétá svojí starou Toyotou úzkými uličkami. Musíme se vyhýbat chodcům, protijedoucím rikšám a frontě lidí kupujících propan-butanové láhve na vaření. Manžel v malém obchůdku kupuje přírodní repelent proti komárům. Kus za pouhé čtyři koruny, jeho účinek trvá osm hodin, krásně voní a neobsahuje žádné chemikálie.
Poslední zastávka je před velkou mešitou, která je nejstarší v Chartúmu. Dovnitř mešit v Súdánu nemuslimové nesmějí, tak jsme si ji prohlédli alespoň zvenku. Naproti je obrovská budova, kde jsou pouze zlatnické obchody. Po ztrátě ložisek ropy po odtržení Jižního Súdánu se zlato stalo nejdůležitějším zdrojem bohatství Súdánu.
Na Štěpána se v Chartúmu zkomplikovala doprava, takže katolickou katedrálu sv. Petra a sv. Pavla jsme viděli pouze z auta, zastavit nebylo možné. Polovina ulic byla uzavřená policií, na rozích stály stařičké obrněné transportéry a všude se hemžili ozbrojení vojáci. Vypukly protivládní demonstrace. Nenechali jsme se odradit a hlemýždím tempem jsme se doplazili na místo asi sto metrů od břehu Modrého Nilu, kde dodnes stojí loď lorda Kitchenera, který i díky této lodi potlačil povstání mahdistů. Muhammad Ahmad al-Mahdí, vůdce tohoto hnutí hlásajícího návrat k čistému islámu, v roce 1885 na hlavu porazil egyptsko-britské vojsko a dobyl Chartúm. Zemřel na tyfus krátce po tomto vítězství, ale jeho stoupenci vládli v Súdánu až do roku 1898, kdy je rozdrtil právě lord Kitchener. Mahdisté neměli v bitvě u Omdurmánu sebemenší šanci proti kulometům britské armády. Tuto bitvu popsal v té době dosud neznámý mladý novinář jménem Winston Churchill.
Na město Chartúm je nejkrásnější výhled z restaurace lybijského hotelu Corinthia, která je v současné době pro nedostatek hostů zavřená, ale Walid nám vyjednal možnost tam vyjet výtahem do 17. patra. Obdivovali jsme především Bílý Nil, který z výšky vypadal spíše jako jezero. Za dva měsíce sucha z něj však bude pouze obyčejná řeka.
Rovněž Národní muzeum Súdánu bylo zavřené, ale vynalézavost Walida nemá hranic, takže jsme se dostali i tam. Je neuvěřitelné, že památky starého Egypta sahající až 5 000 let zpět jsou ponechány napospas větru a dešti. V krytých částech starověkých chrámů se usídlili holubi, jejichž trus padá na nádherné fresky starých faraonů.
Následující den jsme se vydali 450 kilometrů na sever do městečka Karíma. Místo plánovaných pěti hodin jsme v autě strávili téměř osm hodin, ale bylo se na co dívat. Po přejetí mostu přes Bílý Nil jsme se ocitli ve městě Omdurmán. Je to spíše ohromná vesnice. Všechny cesty kromě hlavní okružní jsou prašné a lidé žijí v domcích z pálené hlíny. Po projetí Omdurmánem už jsou vidět pouze chýše beduínů a nedozírná Sahara. Poušť však není úplně mrtvá. Přežívají zde některé rostliny a keře. Občas se objeví velbloudi, ovce a kozy. Nejkrásnějšími pasážemi byly písečné duny a hory v pozadí.
Podél silnice jsou „kavárny“ ve formě primitivních chýší, kde si lze dát čaj nebo kávu. Naštěstí se ale ukázaly nepravdivé informace honorárního konzula o špinavých záchodech. Relativně čisté WC lze najít u některých benzinových pump, ale především u mešit.
Ze silnice vedoucí do Egypta jsme uhnuli na východ a přiblížili jsme se opět k Nilu. Krajina se výrazně změnila. Všude se rozprostíraly háje datlových palem. Střídaly se vesnice, kde jsme pozorovali scenérie jako z pohádek tisíce a jedné noci. Stařeček sedící na oslu. Malé děti cválající na stejném oři. Kozy okusující keře. Velbloudi před domky z pálené hlíny. Povozy tažené oslem. Všichni aktéři tohoto barvitého „divadla“ jsou oblečeni v tradičních oděvech súdánského venkova. To vše zarámované do okrové barvy pouště a zeleně kolem Nilu. Tato řeka je životodárnou silou, která umožnila vznik civilizací již před více než 5 000 lety. Za jejich stopami jsme sem přijeli.
Bydlíme v předraženém penzionu Nubian House. Je zde citelně chladněji než v Chartúmu. Pod hvězdnou oblohou fouká studený vítr. Ráno nás probudí hýkání oslů v sousední vesnici. Nedaleko penzionu se tyčí kopec Džebel Barkal, který byl svědkem bohaté historie starého Egypta a místního království Kuš. Kolem roku 1450 př. n. l. dobyl Barkal egyptský faraon Thutmose III. a vybudoval zde opevněnou osadu jako jižní hranici egyptské říše. Město neslo název Napata a Egypťané tady postavili chrám boha Amona. V sedmém století př. n. l. se město Napata stalo hlavním městem říše Kuš. Kušitští králové, kteří si podmanili Egypt a vládli mu přibližně sto let jako 25. dynastie, jsou označováni jako „černí faraoni“.
Nedaleko Džebel Barkalu se nachází vesnice Al-Kurru, kde je pohřben Tantamani, poslední z černých faraonů. V Súdánu nebyli králové pohřbíváni v pyramidách, ale pod nimi. Pro srovnání – v celém Súdánu se nachází celkem 255 pyramid, zatímco v Egyptě jich je „pouze“ 118. Pyramida faraona Tantamaniho dávno zmizela, ale byla pod ní objevena podzemní hrobka. Prolézáme malým otvorem a scházíme dolů po kamenných schodech. Když se rozsvítí primitivní světlo, nemůžeme uvěřit svým očím. Tři tisíce let staré malby, neuvěřitelně zachované. Líčí život a cestu do záhrobí faraona Tantamaniho. Kolem hrobky se rozprostírá primitivní súdánský venkov. Místní lidé dodnes používají velké keramické amfory na vodu, které archeologové vykopávají kolem pyramid a hrobek. Tyto amfory jsou umístěny na návsi a vodu si z nich může nabrat kdokoli. Vesničané ji doplňují z cisteren tažených tvrdohlavými osly.
Poslední historické místo, které jsme zde navštívili, je Nuri. Jedná se o druhé ze tří napatanských pohřebišť a pyramidy se v Nuri začaly stavět, když už v Al-Kurru nebylo dost místa. Je zde mimo jiné pohřben faraon Taharqa. Jeho pyramida byla umístěna tak, že při pozorování z Džebel Barkalu při východu slunce na egyptský Nový rok, kdy začíná každoroční záplava Nilu, vycházelo slunce z obzoru přímo nad jejím vrcholem. Jeho hrobka zatím nebyla zcela zpřístupněna, ale před odjezdem do Súdánu jsme ji náhodou viděli v televizi. Je stejně působivá jako hrobka Tantamaniho.
Zpět v Chartúmu. Splníme si druhý cíl naší cesty - vidět tančící derviše? Nejprve ale navštívíme přírodopisné muzeum. Ošuntělé a špinavé jako skoro všechno v Súdánu. Máme však přehled, jaká zvířata v Súdánu žijí. Dokonce zde mají živé želvy a znuděného nilského krokodýla. Je pátek, takže Walid musí na velkou modlitbu. Počkáme na něj před mešitou. Sedl si na kámen vedle auta a obřadně se omyl vodou z litrové plastové lahve. Nejdříve ruce, pak si několikrát důkladně vypláchl ústa, potom přišel na řadu obličej a nakonec si umyl nohy. Přezul se, vzal si modlitební kobereček a rychle do mešity. Ještě se vešel dovnitř. Desítky dalších věřících si koberečky natáhly na chodníku a ulici před mešitou. Z reproduktoru jsme nejprve slyšeli nepříjemně znějící hlas imáma, který však nabádal ke smíru mezi muslimy a křesťany. Následovalo předříkávání súr z koránu zpěvavým hlasem. Několikrát se ozvala slova „Allahu akbar“ a věřící jako na povel střídavě vstávali, klekali a skláněli hlavy na zem. Najednou všichni vstali, obuli si boty a rychle odešli. Vrátil se i Walid. Po obědě v již známé libanonské restauraci nás čeká logistický problém, jak se dostat na obrovský hřbitov v Omdurmánu. Cesta k němu vede přes mosty na Bílém Nilu, které jsou buď uzavřené nebo zablokované dopravními zácpami. Za mostem je totiž parlament, kde se opět koná demonstrace. Studenti požadují odchod vojenské junty. Již na mostě vidíme dvě nákladní auta plná policistů. Po přejetí mostu je napravo budova parlamentu, kterou brání těžká vojenská technika, včetně obrněných transportérů a tanků. Média jako vždy zachycují malý prostor, kde dochází ke srážkám. Světová veřejnost nabývá dojmu, že revoluce probíhá v celém městě. To si však žije svým obvyklým životem, ke kterému patří i demonstrace. Walid si pro jistotu ode mě vyžádal roušku, aby si zakryl obličej jako ochranu před slzným plynem a policejními kamerami. Živí přece sedm dětí.
Nakonec jsme zdárně dorazili na místo nacházející se u hrobky šejka Hamed al-Nil v Omdurmánu. Hamed al-Nil byl v 19. století súfijským vůdcem řádu Kádiríja (taríqa) a jeho hrobka je každý pátek odpoledne dějištěm podívané z jiného světa. Tančící a zpívající dervišové. Je to autentický náboženský obřad, žádná turistická atrakce. Obřad začíná slavnostním průvodem přes hřbitov k šejkově hrobce. Před hrobkou je pro derviše připraven velký volný prostor a je vztyčen prapor. Tempo zpěvu narůstá a dervišové začínají obcházet prostranství, pohupují se a tleskají. Účelem tohoto blouznění je rituál zvaný dhikr, který spočívá v recitaci jména Božího s cílem navodit stav extatického odevzdání, v němž vyznavači súfismu komunikují přímo s Bohem. Tato osobní komunikace s Bohem je pro súfijskou víru stěžejní. Během tance dervišové neustále rytmicky zpívají verš La illaha illallah, což znamená "Není Boha kromě Alláha", první větu muslimského vyznání víry. Ostatní vyznavači stojící v kruhu tleskají a přidávají se ke zpěvu, což vytváří nadpřirozenou a hypnotickou atmosféru. Máme dojem, že v Súdánu nemusíme už nic dalšího vidět. Po návratu do hotelu ukazujeme recepční video s derviši. Narodila se v Saudské Arábii, nikdy nebyla na severu Súdánu ani neviděla tančící derviše. Je ale ráda, že se nám v Súdánu líbí.
Na Silvestra se měla v katolické katedrále celebrovat mše, ale nakonec tam byla jenom generálka svatby. Hlavně že nás pustili dovnitř. Na rozdíl od tísnivé atmosféry našich barokních kostelů září místní katedrála veselými barvami, interiér vypadá spíše jako zámek. Nemohli jsme neochutnat jídlo v súdánské restauraci. Poprvé jíme polévku s kardamomem. Noblesní prostředí místní smetánky. Po obědě se vracíme do Omdurmánu, abychom se poklonili národnímu hrdinovi Súdánců. Nejprve však zastavíme u hliněných hradeb, které měly mahdisty zachránit před Lordem Kitchenerem. Co však zmohly proti moderním kulometům. Al-Mahdí (spasitel) spočívá v honosné hrobce se svými čtyřmi syny, každý z nich byl postupně chalífou. Hned vedle je dům chalífy. Opět zavřený. Walid ovšem ani zde nezaváhal. Procházíme kolem zaprášených exponátů za kvílivého zvuku brusky. Všechny památky byly v době našeho pobytu rekonstruovány. Sladkou tečkou za touto cestou byl ovocný dortík v kavárně Ozone. Údajně se zde scházejí ratolesti místních politiků a byznysmenů. Kontrast mezi vesnicemi na severu a místní elitou je propastný.
Na Nový rok se loučíme s touto pozoruhodnou zemí, která slaví své šedesáté sedmé narozeniny, výročí nezávislosti. Nemůžeme se však zbavit dojmu, že zejména mimo Chartúm se místním lidem žilo lépe v době faraonů před třemi tisíci lety.
