Rozdílnost povah. To je nejčastější důvod, který manželé uvádějí na žádostech o rozvod. Pod tento výraz se dá skrýt ledacos, ale když pak přijde řeč na detaily, naprostá většina lidí, kteří mají rozvod za sebou, říkají věty typu:
Měli jsme každý jiné představy o životě.
Zjistili jsme, že si v mnoha směrech nerozumíme.
Cítili jsme, že náš vztah nemá budoucnost.
V Česku v posledních letech plus minus polovina manželství končí rozvodem. Tento setrvalý trend výrazně posílil i jev, který jsme kdysi neznali – rozvody lidí vyššího věku. A právě páry, které se rozvádějí po dvaceti a více letech, často říkají: Každý jsme jiný, uvědomili jsme si, že nemáme společné zájmy, že se vedle sebe nudíme, nemáme si co říct, budoucí život si představujeme poněkud jinak.
„Tak na to jste mohli přece přijít dříve, to jste museli vidět dávno, že jste každý jiný, tak proč až teď?“ zeptala se dcera mámy a táty ve věku lehce přes padesát, když jí oznámili, že se rozvádějí, protože jsou každý úplně jiný.
„Samozřejmě, že jsme jí dali za pravdu. Jistě, od začátku jsme to věděli, jenže odlišnost, která nás zřejmě přitahovala, nás časem začala ubíjet. Shodli jsme se, že se už nechceme jeden druhému přizpůsobovat, dohadovat se, řešit, jestli bude na oběd zelenina nebo omáčka s knedlíkem, když každý má rád něco jiného,“ vysvětlila jí máma.
Rozdíl povah, názorů a zájmů. To je věta, která zní u právníků a soudů při rozvodech nejčastěji. Odborníci na vztahy dokonce říkají, že mladí lidé, kteří nyní uzavírají manželství, už předem říkají, že tuší, že jim vztah nevydrží, protože mají rozdílné povahy. Vstupují do manželství, ale méně než naši předkové věří, že manželství může vydržet na celý život.
„Setkávám se dokonce s tím, že se lidé ze strachu před selháním partnerského svazku bojí mít děti. Nejsou si předem jistí, že je jejich vztah pevný. Jenže dobré vztahy nejsou dané náhodou, šťastnou kombinací povahu nebo něčím samozřejmým. Lze je trénovat stejně jako jiné dovednosti,“ tvrdí Marie Oujezdská, místopředsedkyně Rodinného svazu ČR.
Sociolog James Carry, který se zabývá problematikou rozvodů a zkoumá jejich podoby v různých zemích světa, tvrdí: „Mladá generace se v poslední době chová tak, že při prvních neshodách v partnerství končí. Má příklon k rychlému řešení problémů. Naopak starší lidí při rozvodech více přemýšlejí, počítají pro a proti. Nicméně i mezi nimi přibývá těch, kteří docházejí k závěru, že rozdílnost povaha a zájmů v jejich dalším soužití není ku prospěchu a kvůli tomu se rozhodnout pro radikální řešení.“
Pokud někdo ve střední a vyšším věku uvažuje o rozchodu s partnerem, prý by měl rozhodnutí udělat dříve, než odejde do penze. To je totiž čas, kdy se takzvaně láme chleba. Rozdílnost povah a z nich pramenící odlišné představy o životě, se totiž začnou projevovat výrazněji než v době, kdy lidé chodili do práce, měli starosti o rodinu. Měli méně času. Když má člověk volný čas, který naplní přemýšlením o tom, zda je šťastný, zpravidla dojde k závěru, že není. A když má vedle sebe partnera, na kterém mu něco výrazně vadí, dojde k tomu závěru dvojnásobně rychle. Čas na přemýšlení o životě je sice fajn, ale zároveň je to prostor, kdy se najednou pitváme i v tom, na co nám dříve nezbýval prostor a duševní kapacita.
„Vždycky jsem přicházela z práce domů tak vyřízená, že když jsem poklidila a navařila na další den dětem, byla jsem ráda, že se na chvíli svalím u televize. Takže mi nepřišlo nic divného na tom, že se tam s manželem válíme oba. Když děti odešly z domova a já měla víc času, začala jsem mít pocit, že nechci zbytek života prožít takto. Jenže manželovi to vyhovovalo. Když na mé naléhání se mnou vyrazil do společnosti, viděla jsem, jak se přemáhá, jak ho to nebaví. Tak nač si dělat násilí. Promluvili jsme si o tom, dva roky jsme žili tak nějak vedle sebe v přemýšlení co dál, no a pak jsme se v klidu a pohodě rozvedli. Byl jsme vyměnili za dvě menší. Vařím si to, co chutná mně, jdu spát, kdy chci já, jedu si tam, kam se mi chce. Dcera říká, že muž prý dál leží u televize. No vždyť to je v pořádku. Jemu vyhovuje takový život, mně se líbí život jiný. Tak to přece má být. Je to lepší, než kdybychom si pak v penzi lezli na nervy, hádali se, snažili se jeden druhému přizpůsobovat,“ tvrdí osmapadesátiletá Šárka.
Právě ve vyšším věku jsou společné zájmy a cíle důležité. Vlastně jsou nejdůležitějším pilířem vztahu. Prvotní okouzlení, vášeň, radost ze sexu či fascinace půvabem jsou mnohdy slabší než bývaly, případně téměř vymizely. Ale to, že oba partneři rádi jezdí na běžkách nebo stejně rádi chodí do divadla nebo oba stejně rádi budují svou zahradu, nevymizí. „Je to podobné jako s kamarády. Kamarádíte se s někým, kdo je zcela odlišný? Ne, zpravidla si rozumíte s těmi, se kterými se nenudíte a na většině věcí se shodnete. Když mají partneři stejné zájmy, jejich vztah je hlubší, zábavnější,“ tvrdí Lenka Černá, která radí lidem v partnerských vztazích.
Většina odborníků na vztahy, ale především lidé, kteří měli to štěstí, že si dlouhé roky se svým partnerem stále rozumějí, tvrdí, že dobré manželství či partnerství je vlastně totéž co dobré kamarádství, akorát že je k němu přidán sex. A když s postupujícím věkem sex hraje čím dál méně podstatnou roli, posiluje se důležitost porozumění, stejných koníčků, názorů, tedy to, co naplňuje výraz kamarádství.
Zkrátka, když vrána k vráně sedá, je to dobré.