Když zrovna dopoledne nikam nemusím, tak si vždycky přispím a své milované lože opouštím kolem deváté hodiny. Vzhledem k tomu, že se budím i v noci a vždycky se jdu podívat v kuchyni z okna, jsem zjistila, že krásně sněží. A tak, když jsem se ve svou devátou hodinu vyhrabala z postele a viděla tu nadílku, na kterou jsme od prosince netrpělivě čekali, jsem si řekla, že to musím vyfotit, než to roztaje. Ven se mi nechtělo, rychle jsem vykonala ranní hygienu, rychle jsem se oblékla, rychle vzala foťák a z balkónu a ložnice se snažila zachytit to bílé kolem. Říká se tomu sníh a příroda je na něj v posledních měsících hodně skoupá.
Možná se zeptáte, proč je rychlost důležitá? Myslím, že pokud si tohle přečtete, tak to pochopíte. Ano, za hodinu bylo skoro po sněhu, zbylo ho trochu na kopci a za domem mezi stromy. Když tohle píšu je venku tmavo a nevlídno, psa by nevyhnal. Když se zmiňuji o psovi, mezi fotkami je jedna s manželem, pejskem a ta čára ve sněhu je toulavý kocour, který denně doprovází našeho Boonečka s pánečkem na jejich procházce. Říkám mu Macík, nikomu nepatří, trochu se o něj stará sousedka bydlící v suterénu. Když jdu s pejskem já, tak sice vyleze, ale pozoruje nás z větší vzdálenosti.
Vím, že jsem nenapsala nic světoborného ani poučného, ale třeba vás to trochu pobaví. Ten kocourek je moc hezký, náš pes na něj vždycky bafne a zažene ho. Oba dva to evidentně baví. Tak nám toho sněhu přeji víc, aby zima byla zimou, na kterou si pamatujeme z dětství a přeji všem zdraví a radost ze života.