Měli jsme pěkný vztah, i když nám osud nedopřál víc dětí, které jsme plánovali čtyři. To říkám trochu s nadsázkou, jsem samozřejmě šťastná, že mám dceru a syna a že jsme je s manželem dobře vychovali.
Výborně se o mě postarali, když muž zemřel. Vůbec nevím, co bych si bez nich počala. Žili jsme s manželem hodně pro sebe a spolu. Já pracovala jako úřednice, muž byl technolog ve velké továrně. Když byly děti malé, často jsme jezdili společně na výlety. Poté, co vyrostly a založily vlastní rodiny, jsme nepřestali - užívali jsme si znovu život jako za svobodna, dost jsme cestovali nebo chodili na dlouhé procházky. Já ráda cvičila v místní sokolovně a měla tu několik kamarádek, se kterými jsme se pravidelně scházely na kávu a zákusek.
Veškerou administrativu spojenou s domácností obstarával manžel. Byla na něj vedená elektřina, voda, pojistky… Já jsem, coby úřednice, měla na starosti, aby byly smlouvy a další dokumenty pečlivě uložené na jednom místě. Karel vždy všechno vyřídil a pak mi papíry předal, abych je založila a nic se neztratilo.
Můj manžel umřel náhle, před tím nebýval nemocný, jen bral léky na vysoký krevní tlak. Byl trochu nervák a mnoho věcí si bral, hlavně v zaměstnání, osobně. Sice v době, kdy zemřel, už nepracoval, ale stále do továrny občas docházel a působil jako externí poradce. Samozřejmě tím nechci říct, že by se na jeho zdravotním stavu podepsalo zaměstnání, měl ho velmi rád, ale spíš stres, který v sobě potlačoval. Postihl ho infarkt a nepodařilo se ho i přes veškerou snahu a rychlou pomoc zachránit.
Svět se pro mě na chvíli úplně zastavil. Měli jsme se rádi a byli na sobě docela závislí, možná já víc na něm, jak jsme zjistila. Mám na mysli hlavně praktické věci, které jsem musela začít řešit sama.
Nevím, jak bych to všechno zvládla, kdyby nebylo dětí. Byl to zkrátka šok, který mě na čas úplně paralyzoval. Děti mi pomohly vyřídit pohřeb, objednaly posezení v restauraci, kam manžel rád chodil. O poslední rozloučení jsem se tak nemusela takřka starat, dcera mi pomohla i vybrat a koupit černé šaty.
Syn zase výrazně pomohl ve chvíli, kdy jsem vyřizovala s úřady přepsání energie a vody a taky se mnou zašel do banky, kde měl manžel vedený účet.
Obě děti ale bydlí v Praze a musely kvůli každé věci buď dlouze telefonovat, nebo za mnou přijet. Dohodly jsme se proto se synem, že prodám rodinný dům, ve kterém jsme s manželem žili, a to, co náleží jako dědictví dětem, vyplatím a zároveň se přestěhuju k synovi. Ten ve svém rodinném domě pro mě z nevyužívaných prostor upravil malý byt. Po celém životě, který jsem prožila na severu Čech, ve městě zasazeném v přírodě Jizerských hor, jsem se stěhovala do Prahy. Sice na její okraj obklopený lesy, ale stejně to byla velká změna.
V první chvíli jsem opravdu chtěla z domu, ve kterém jsme s manželem bydleli, pryč. Vzpomínky byly příliš bolestné, všude jsem manžela viděla, jenže jak přecházel šok z jeho smrti, začala jsem mít úplně opačné myšlenky. Zůstat tu a chodit po místech, kde jsme prožívali hezké chvíle, to jsem chtěla. Navíc jsme měla na severu své kamarádky, které mi taky byly velkou oporou. Ale po dlouhé rozpravě s dětmi jsme se nakonec přeci jen rozhodla pro stěhování.
Zpočátku jsem se cítila v Praze docela osamělá. Starala jsem se o vnoučata, ale ta už chodila do školy a tolik mě nepotřebovala. Rozhodla jsem se, že nesložím ruce v klíně, ale najdu si nové známé. Začala jsem docházet do místního klubu seniorů a jezdit s nimi na výlety. Rychle jsme se spřátelili. Asi s tím nemám problém díky tomu, že jsem celý život chodila cvičit a byli jsme s manželem aktivní.
Teď, když bydlím v bytě sama, ale zároveň v rodinném domě se synem, jsme se naučila mnoho věcí zařizovat sama. Ale je pravda, že mám v synovi i dceři jistotu, že kdybych něco nezvládala, pomůžou mně. Zatím musím zaklepat, jsem docela zdravá a stále schopná docházet do seniorského klubu a účastnit se například akcí v místní knihovně.
Božena, úřednice (příběh psala ve svých 93 letech pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)
