Z dlouhých vlasů svázaných v týlu se uvolnilo několik neposlušných pramínků, které dodávaly ostře řezané tváři dráždivý půvab.
V úterý 16. září 1919 začal z důvodu opožděných žní nový školní rok.
Branické četnictvo zpovzdálí dohlíželo na veřejný pořádek.
Josef zlehka pokynul na pozdrav slečně učitelce.
Vydržel zkoumavý pohled z výšky.
„Ze Čtyřky?“ otázala se se smíchem v hlase.
„Takové bystré dámy by se nám ve sboru líbily …“, dostalo se jí pohotové odpovědi.
Při každém setkání cítil zvláštní napětí, které odvádělo pozornost od plnění služebních povinností.
Líbilo se mu, jak jméno bájné hrdinky Vlasta vystihuje dívčinu nespoutanou povahu. Líbil se mu její humor.
Nejistě sledoval její nekonformní názory na společenské dění či nadšení pro nové směry v sochařství.
Sám sebe považoval za nudného patrona, který nebyl disponován žádným uměleckým nadáním.
Ani ho moc nepřekvapilo, když při jedné vycházce kolem ledáren otevřela Vlasta kufřík, který odmítla Josefovi svěřit.
Obratně sestavila malířskou podložku a pokračovala v práci na započatém obraze neklidné řeky.
Vltava jim bude nadlouho nahrazovat peřeje průzračné Sázavy.
Tam na kácovském hřbitůvku kdysi vhodil pětiletý Josef hrst hlíny na rakev svého mladého otce.
Odtud Vlasta prchala za svou vysněnou tvůrčí svobodou.
Když čekatel splnil podmínku čtyřleté služby a třiceti let věku, mohly se rozeznít svatební zvony. Pouze obrazně.
Civilní obřad se koná v úřadovně na Žižkově. S kolegy ženicha a družičkami nevěsty odjedou tramvají do smíchovské restaurace U váhy.
A jazýček na miskách vah se vychyluje i v dalších letech. Přichází první následník, druhý a třetí.
Letní byt u Dušků skýtá zázemí pro setkávání s přáteli, toulky krajinou, rybaření, malování, hrátky u vody.
31. července 1932 strhne divoký splav bratry pod hladinu.
Zachrání se Jan a Jaromír.
V ten den se ve starobylém městě s hudební historií narodí Jaromírova nevěsta.
Ale potrvá mnoho let, než se jejich cesty protnou daleko od původního domova.
Manželovo postavení nedovoluje, aby Vlasta přijala zaměstnání, a tak se věnuje domácnosti a spolkové činnosti. Za domem má v kůlně malý ateliér.
Respektuje nařízení o apolitičnosti svého chotě, ale prosadí docházku synů do Sokola.
Rodina bydlí ve Velké Chuchli, jejíž život ovlivňují proslulé dostihové závody.
Chlapci jsou sportovně zdatní a propadnou jezdecké vášni.
Každý má svého hřebce.
Jaromír se jednou stane uznávaným hipologem.
Jan úspěšně studuje veterinární medicínu.
Je věrnou kopií svého čestného otce.
A tak nemůže v roce 1948 chybět mezi sedmi tisíci studenty, kteří jdou podpořit kroky prezidenta Beneše.
Patří mezi ty, kteří jsou vyloučeni ze školy a musí nastoupit do fabriky.
Vrchní kriminální inspektor Josef je odvelen do průmyslového města na hranici. Je mu přidělen přízemní byt, v němž je všem těsno.
Nad válcovnami trub se valí šedá štiplavá oblaka.
Jaromír se po práci v továrně na klobouky věnuje režírování ochotnického souboru.
V nehostinném městě na úpatí Krušných hor se řízením osudu ocitne půvabná korespondentka Jarmila.
Jaromír chápe její stesk po nedobrovolně opuštěném rodišti a sdílený smutek vroucně vpíše do veršů.
Spolu jezdí na motorce.
Spolu stanou na jevišti zámeckého divadla ve hře Právo na hřích.
Spolu se odstěhují do Prahy a stanou se mými rodiči.
Předtím si v úřadovně na Žižkově 2. ledna 1950 řeknou své Ano.
Začíná se psát nová kapitola knihy Josefa a Vlasty.
V krátkém čase se rodina rozroste o čtyři děti z Jaromírova manželství a jednu vnučku z manželství staršího syna Jana.
Velká babička a malý děda si pronajmou dům na návsi poklidné obce, aby svou životní cestu zakončili v Posázaví, odkud oba pocházeli.
To krátké, ale intenzivní období se navždy vrylo do mé paměti.
Kolem rybníka byly vysázeny lípy, jejichž větve se draly do oken v podkroví.
Dodnes cítím jejich omamnou vůni stejně jako kořenné aroma šťavnatých luk u chobotského potoka, kde jsme chytali pstruhy.
Cítím vůni borového lesa, v němž jsme sbírali houby a trhali maliny, z nichž babička připravovala nedolatelný sirup.
Do třešňového sadu jsme chodili kropit prádlo.
V ústech se rozplývaly karmínové chrupky a my jsme průhledy ve stromoví pozorovali blankytnou oblohu a snili své dětské sny.
Babička zdárně plnila výchovně vzdělávací funkci, kupovala nám knihy, vodila nás na výstavy a do zámků.
Dědeček rozvážně sedával s viržinkem u novin, na starožitné komodě trvale zapnutý rozhlasový přijímač.
Potutelně se usmíval, když jsme obhajovali své dobrodružné kousky většinou zakončené fiaskem, roztrhanými kalhotami či jekotem sousedky, kterou náhodou zasáhl míč.
A někdy se nechal přemluvit a porušil služební slib mlčenlivosti.
Pak jsme dychtivě naslouchali příběhům, které se odehrávaly na území Velké Prahy dávno před tím, než jsme přišli na svět.
V únoru 1962 mi maminka připevnila na kabát černou stužku.
Dědeček pokojně spal v otevřené rakvi, do níž jsme vkládali svaté obrázky.
Smuteční průvod ušel v mrazivém dni pomalým tempem několik kilometrů.
Ostýchavě jsem přijímala kondolence a možná jsem v té chvíli vstoupila mezi dospělé.
Za rok se k Josefovi vrátila Vlasta.
Jezdím do Kácova v létě.
Za ozdobnou kovanou bránou není ponurý hřbitov, nýbrž rozkvetlá zahrada. Zasadím macešky a zapálím svíčku.
K zapůjčení je konev; zalévám drobné záhonky rozvzpomínání a vnímám jakýsi pocit smíření.
Bosa dojdu ostřicí k Sázavě a chvíli kráčím proti proudu.
Stříbropěnná řeka odnáší na vlnách svědectví dávných časů.
Otisk zůstává v našich srdcích.
Všechny fotografie: Z rodinného archivu Daniely Řeřichové