Dělám to tak už několik let a vlastně se na tohle činorodé čekání vždycky těším. Dnes jsem se po dlouhé době začetla do článků a diskusí na i60, a jelikož jsem už dlouho ničím nepřispěla, nahrála mi jejich četnost na téma mezigeneračních vztahů – což je i moje nikdy nekončící inspirace – abych taky zareagovala. Předem se omlouvám, že tentokrát trochu zeširoka…
Možná si někteří z vás vzpomenou, že jsem měla v srpnu loňského roku úraz na elektrokole, jehož následky mě bohužel stále provázejí a ještě dlouho provázet budou. Ve svém předposledním příspěvku „Kde jsi byl, tati?“ jsem pátrala, proč se mi něco takového stalo. A ptala jsem se, proč nade mnou v tom osudovém okamžiku můj tatínek poprvé za čtyřicet let od jeho odchodu nepodržel ochrannou ruku, jakkoli se mi samozřejmě mohlo stát něco mnohem horšího.
Dva roky předtím, na podzim 2020 mi vyšla kniha „Mrcha jemně uzená“. Zjistila jsem totiž, kolik žen v mém věku žije podobný příběh, jenom ho neumějí nebo nechtějí sepsat. Proto jsem se rozhodla prostřednictvím vymyšlených osob jednou pro vždy udělat jakousi bilanci života, ve kterém nic není černobílé, absurdnost některých momentů je neuvěřitelná a věrohodné skutečnosti jsou fikce. A jen pár vyvolených to rozklíčuje. Na svoji hrdinku jsem hodila v podstatě všechno, co jsem si nemohla dovolit vyslovit nebo udělat, protože jsem svými názory a představami často narážela na odpor. Moje kniha už si žije vlastním životem a jejím jediným cílem bylo ukázat, že v životě nevyjde zdaleka všechno tak, jak si to člověk vysní, i když tomu obětuje mnohem víc, než by chtěl. A že vymodlené soužití dvou lidí může být neslučitelné s pohodovým manželstvím, protože v něm nikdy žádné rozhodnutí není dobré pro všechny. A že se nevyplatí dělat si velké naděje ani na roli milované babičky a oblíbené tchyně. Ale že se to dá nakonec všechno přežít.
Od té doby se však hodně změnilo. Mimochodem… už si ji přečetla i moje tchyně. Je jí čtyřiadevadesát. Po dlouhém odmítání si o ni řekla, přestože jsem ji znovu varovala, že se jí můj román pro ženy nebude líbit. Její reakce byla překvapivě klidná. Kupodivu jsme se shodly na naší naprosté odlišnosti, ať už věkem či povahou, a že musíme k sobě vzájemně přistupovat s nadhledem a pochopením, jakkoli je to někdy složité.
Avšak z tehdejší reakce mého syna, doprovázené záplavou výčitek nejtěžšího kalibru, jsem byla naprosto konsternovaná, zoufalá a strašně zklamaná. Zklamaný však byl i on. Měla jsem to od něj černé na bílém, napsal mi to v dlouhé a zdrcující odpovědi na můj mail, kterým jsem se pokusila všechno vysvětlit a obhájit se. Samozřejmě marně. Proto jsem dnes přesvědčená, že šlo o fatální nedorozumění. Měl pocit, že jsem jemu a především jeho ženě ublížila. A já, abych tu bolest přežila, musela jsem začít u sebe, nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem svého syna od sebe s konečnou platností pustit, abych ho znovu získala. Jinak bych ho ztratila. I s celou rodinou. Moje představy o ideálním fungování rodinných vztahů byly totiž přehnané.
Každý z nás je originál. Ale genetickou výbavu, způsob výchovy a prostředí, které nás formuje, si neseme s sebou po celý život. Někdo víc, někdo míň. Mám povahu po svém otci a pouto mezi námi, které postupem času přerostlo v určitý druh vzájemné závislosti, přetrhla až jeho smrt. A protože přišla předčasně, nestačila jsem zažít ten přirozený proces osamostatnění, které s sebou přináší i vzdor. Potřebu být v opozici, když se názory rodičů liší a jejich dobře míněné rady jsou nežádoucí. Já jsem o tátovy názory i rady vždycky stála, navzdory tomu, že jsem už byla nejen poprvé vdaná – s jeho svolením samozřejmě – ale už i rozvedená matka s dítětem. A tátova reakce na moje tehdejší první velké rozhodnutí bez konzultace s ním ve mně dodnes evokuje pocit viny na jeho smrti. A to asi není dobrá bilance…
Můj syn se v devětadvaceti letech šťastně oženil, udělal velmi slušnou sportovní kariéru a tvrdě na sobě pracoval, aby si vytvořil dobrou pracovní pozici i po jejím skončení. V pětatřiceti zplodil syna a svoji rodinu skvěle zajistil. Nemohla jsem mu vytknout vůbec nic, jen ho obdivovat a být vděčná, protože byl ještě ke všemu vždycky moc hodný a pozorný syn. Měli jsme spolu taky mimořádně blízký vztah, nadstandardní, jak často zdůrazňovala jeho žena. Brala jsem to jako samozřejmost, tak trochu jako logické pokračování toho, co bylo kdysi mezi mým tátou a mnou. V praxi to znamenalo, že jsem zkrátka chtěla být přirozenou součástí rodinného života mého jediného syna nejspíš až do smrti. Tak jako byl součástí mého života můj otec.
Jenže já jsem pořád tady. Ještě jsem neumřela. A myslela jsem si, že je normální být se svými čtyřicetiletými dětmi neustále v kontaktu, dávat jim alespoň obden najevo lásku a důvěru, chtít jim pomáhat, ale taky poradit, vědět a sdílet jejich zážitky i pocity. Tím vším jsem však bohužel svoji snachu zahltila. Místo abych ji k sobě připoutala tolerancí a nadhledem, které ostatně vyžaduji i od své tchyně, vyplašila jsem ji. Možná jsem ji dokonce trochu vyděsila… Svojí naléhavostí, hlučností a určitě i minulostí. A nejvíc ze všeho se asi bála mojí intenzivní touhy se jí zavděčit a být u ní na stupnici oblíbenosti v nejvyšším patře. Chtěla jsem vycházet s celou její rodinou, ale nedokázala jsem pochopit, že ji nemůžu nahradit tím, že jsem nablízku. Bylo to spíš naopak. Odmítla jsem si připustit, jak těžce nese, že má svoji maminku daleko a že já pro ni budu vždycky jenom tchyně, jak mi to občas proti mé vůli připomínal i můj syn. Čím víc jsem usilovala o své místo na slunci, tím rychleji jsem padala z jejich žebříčku hodnot, a v tom pádu jsem lámala jednu jeho příčku za druhou. Uvědomovala jsem si to, cítila jsem, že prohrávám i neviditelný boj o svého jediného vnuka v pozici babičky, a byla jsem tím tak frustrovaná, že se mi chvílemi ani nechtělo žít… Tak strašně jsem toužila po jejich přízni, lásce a blízkosti. Můj syn byl ze mě nešťastný, dokonce mi sám navrhl, abych vyhledala odbornou pomoc, protože začal mít obavy o moje duševní zdraví. Nebylo to radostné období.
K psycholožce jsem docházela asi tři měsíce, potom jsem to vzdala. Ze všeho nejvíc mi pomáhalo psaní.
A právě tato etapa se dostala i do mé knížky. Byla jsem tehdy skálopevně přesvědčená, že moje úvahy, přání i potřeby jsou zcela oprávněné a cítila jsem se ukřivděná. Stejně jako můj otec, když jsem mu oznámila, že mi byl přidělen družstevní byt, o který jsem si tajně zažádala a ve kterém jsem chtěla žít svůj vlastní život, rozvedená s dítětem, ale už bez jeho dozoru.
Bylo mi tehdy osmadvacet.
Krátce na to, 28. února 1983 můj otec zemřel. Já jsem měla jen ošklivý úraz na kole. Všechno jsem pochopila až o čtyřicet let později, ve svých sedmašedesáti letech. Vím, není to pro mě dobrá vizitka, ale byla to jen zlomená noha, která mě přivedla k rozumu, ne smrt. Žiju. A ten čas, který trávím o berlích, s bolestí a mnoha komplikacemi, není ztracený.
Můj táta pro mě zvolil nečekaný a dost krutý způsob poznání, ale má to zjevně svůj význam. Chtěl mi prostě názorně předvést, že je opravdu vždycky něco zlého pro něco dobré. Třeba i pro takové pozdní prozření… Vycházím z jeho nadpřirozené schopnosti zachránit, co se dá. Můj táta prostě nechce, abych se jeho povahou trápila až do konce života, nechce, abych si vynucovala respekt jako on, byť s těmi nejlepšími úmysly. Můj syn je v mnoha směrech jiný než já. Má na svém kontě mnohem víc dobrého... Proto můj táta nezabránil zranění, které mě trápí víc než bych si už ve svém věku zasloužila. Musel mě oslabit, aby mě donutil zastavit se, přemýšlet, přehodnotit, ocenit. Konečně mám pocit, že jsem svůj osud začala přijímat se vší pokorou a pochopením pro své nejbližší. A že jsem se na prahu sedmdesátky naučila být taková, jakou mě chtějí mít.
Díky, tati.
Právě mi přišla esemeska, že mám auto hotové. Tak hezké vztahy v běhu času vám jako obvykle přeje
HŠ
