Kdo ví, že by neselhal? Scarlett Wilková se ptá v novém románu
Novinářka a spisovatelka Scarlett Wilková. FOTO: Petra Kubicová

Kdo ví, že by neselhal? Scarlett Wilková se ptá v novém románu

17. 3. 2023

Narukovat do německé armády, pomáhat nepříteli? Nebo se nechat zavřít, zabít, ohrozit rodinu? Druhá světová válka postavila do takové situace řadu lidí. Hranice mezi zbabělstvím a hrdinstvím, láska v těžkých časech, obyčejná touha mít se dobře – to jsou témata nového románu Ty chladné oči.

Vaše první knížka Až uvidíš moře, která vyšla před rokem, se stala bestsellerem. Vzbudil ve vás ten úspěch chuť psát další knihu?
Ještě pořád jsem úplně nepochopila, jak je možné, že se první román tolik líbí. Žasnu nad každým dalším ohlasem, stále mi přicházejí další a další. Lidé zřejmě mají rádi takové klasické velké příběhy, chtějí se přenést do jiné doby. Tak jsem zkusila napsat další knížku v podobném stylu.

Ale jde o úplně odlišné téma, ne?
Jedná se o příběh mladých lidí, kteří se během druhé světové války dostali na takzvaně nesprávnou stranu. Ruska pracovala v německém lazaretu, Čech pocházející ze Slezska narukoval do německé armády a bojoval za Hitlera. Dovedeme si představit, co ti lidé zažívali, když válka skončila, když se vyřizovaly účty, když převzali vládu komunisté? Už jen starší lidé vědí, jaké to je žít v neustálém strachu, dělat ústupky, něco tajit a rozhodovat se mezi tím, co považují za správné a tím, co je pro ně výhodné. Myslím, že mladí, kteří nezažili život v komunismu, si vůbec takové situace nedovedou představit.

První román vznikl na základě vyprávění řeckých uprchlíků, se kterými jste se osobně setkala. Tento je také založen na skutečných příbězích?
Já vždy říkám, že kdybych neměla to štěstí, že jsem se dostala k práci pro Paměť národa, nebyla bych schopná takový typ knížek psát. Obě knihy jsou fikce, ale inspirací mi bylo to, že řadu let vyhledávám, natáčím a zpracovávám vzpomínky pamětníků pro společnost Post Bellum, která databázi příběhů Paměť národa provozuje. Takže, podobně jako v románu o Řecích, jsem si i teď spojila vyprávění některých lidí, které jsem vyslechla. A drobátko, ale opravdu malinko Řecka, je i v něm.

Poznají se v tom ti lidé, s nimiž jste mluvila?
Jde mi o to, aby se nikdo nepoznal, aby nikdo neřekl: to jsem já.

Proč?
Například jsem z vyprávění několika úžasných, hodných, obdivuhodných a čestných dam vytvořila jednu postavu, která je poněkud potvora a nedělá v životě moc dobré věci. Jen mi byly inspirací různé situace, které ty ženy prožily nebo je viděly, a vyprávěly mi o nich. Ale ta hlavní hrdinka je někdo úplně jiný, v ní se nikdo konkrétní hledat nemůže.

Proč je poněkud potvora?
Nebaví mě číst o takzvaně hodných, kladných hrdinech. I při natáčení do Paměti národa mě víc zajímají lidé, kteří v životě někdy selhali, nebojí se to přiznat, rozebrat to. Každý z nás přece dělá chyby, blbosti. Když je někdo za všech okolností pozitivní a tvrdí, že v životě dělal jen vše dobré, je mi trochu podezřelý. Bylo přece těžké žít za okupace, v blízkosti cizích vojáků, ať už šlo o Němce nebo později o Rusy. Kdo z nás ví, že by neselhal, že by nesklonil hlavu, že by nedal přednost pohodlí před hrdinstvím? To vše jsem se snažila popsat pokud možno zábavnou formou. Nejde o dokument, nejde o historickou studii, ale o beletrii.

kniha.png

 

Čím to, že vás tolik zajímají starší lidé? Někdo by si třeba myslel, že je nuda poslouchat jejich vyprávění…
Mně většinou přijde nuda dělat rozhovor s někým mladým. Znám spoustu skvělých mladých lidí, o nichž jsem přesvědčena, že dokážou velké věci, ale když si při mé novinářské práci můžu vybrat rozhovor s někým mladým nebo starým, beru starého.

Jak ale poznáte, že člověk je zajímavý, že stojí za to ho vyslechnout pro Paměť národa?
Paměť národa dostává spoustu tipů, ale my dokumentaristé samozřejmě pořád hledáme sami. Stále se někoho ptám, jestli ve svém okolí nemá někoho, kdo umí vyprávět. Nejde o to, aby to byli lidé hodně staří, vždyť zajímavá jsou padesátá léta, okupace z roku 1968, následná normalizace, vše co se dělo kolem roku 1989, to vše byly zlomy, které ovlivnily životy většiny lidí. Pak si sednu třeba v domově seniorů s nějakou náhodně vytipovanou dámou, ona začne vyprávět o tom, jak kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací přišla o práci, a mě už naskakují scény do další knížky.

Umějí lidé vyprávět?
Většina ano. Jen je třeba dát jim prostor a trochu je umět vést, aby se povídání takzvaně nerozplizlo. Příkladem jsou přece vzpomínky právě na vašem portálu i60, texty, v nichž lidé píší příběhy spojené se starými rodinnými fotografiemi nebo s místy, které měli rádi. Já je čtu, baví mě. Ukazují, že vaši čtenáři umí psát, že jsou vnímaví, skvělí. Přesně takoví lidé mě zajímají.

 

Scarlett Wilková začala s žurnalistkou hned po ukončení gymnázia. Po letech práce v podnikových a regionálních novinách se věnuje v poslední době především rozhovorům se zajímavými osobnostmi a společenským tématům. Je autorkou knihy Málokdo ví o Haně Zagorové. Pro ostravský domov seniorů Kamenec zpracovala publikaci Tváře a osudy. V roce 2022 vyšel její román Až uvidíš moře, kteý je na Databázi knih jednou z nejvýše hodnocených knih, je nominován na cenu Česká kniha a na cenu Jantar v kategorii literatura. Její nový román Ty chladné oči vychází nyní v březnu.

 

 

 

knihy kultura rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.