Stomatologové neboli zubaři totiž nejsou a já už vidím, že všichni budeme po světě chodit bez zubů. No, možná, že za chvíli nebudeme mít co kousat a tak to bude jedno.
Nevím, jestli mám být ráda, že mám ve svém věku ještě zuby, dokonce i zuby moudrosti a jestli na tom nejsou ti, co mají protézy, lépe. Zubaři nějak vymřeli. Trávím několik měsíců jejich hledáním, protože bohužel náš starý, úžasný zubař šel do důchodu.
Volám, kam se dá, a když nějakého zubaře najdu, tak mi řekne, že už nikoho nepřijímá, protože má plno. Kontaktuji pojišťovnu a vyhrožuji jí, že jí zruším, protože není schopná se o mne postarat, i když si ji vydržuji takovou dobu.
Modlím se, modlím se pořád, aby mě nějaký zub nezačal bolet. Bohužel bych neměla kam se svoji bolestí jít. Začínám jíst jenom tekutou stravu a trnu. Začala jsem se dívat kolem sebe a vidím, co lidí v mém věku nemá nějaký zub. Možná, že to bude už úplně normální a dokonce in.
Nikdo si na nic nebude dělat zuby, protože je nebude mít. Já si svých zubů vážím, protože se můžu ještě na lidi usmívat. Bez zubů se budu jenom snažit pusu moc neotvírat, protože i když to bude možná in, není to hezký pohled. Přestaneme se usmívat, protože náš úsměv bude hrozný škleb.
No, nevím, jak to půjde dál, ale já bych chtěla mít svoje zuby až do své smrti udržované a chci s nimi i zemřít, aby ten můj poslední škleb nebyl tak hrozný.
No chci toho snad tak moc?
