My haranti jsme to tenkrát těžce nesli, chyběly nám ony slastné chvíle, kdy jsme svými perličkovými zoubky ohlodávali tu boží hmotu. Později si děti prožily další šok, když se přestaly vyrábět dvoubarevné šumákové kostičky, které při olizování vytvořily v puse nádherně bublavou pěnu. Žádné pytlíčkové Šuměnky, Vitacity, TikTaky a bůhvíjaksetovšechnojmenuje už nikdy ten požitek nenahradí.
Já osobně jsem další katastrofální zásah do života zažil, když z potravinového trhu zmizel produkt zvaný Desertní sýr. Byly to neuvěřitelně smradlavé do staniolu zabalené bochánky, které se během dvou dnů krásně rozhostily do polotekuta, a namazány v husté vrstvě na chleba rozezněly pravý koncert v hubě. To už všechny ty tvarůžky, Romadůry či Hermelíny ani náhodou nedokážou.
Ale nejen stravovací tragédie nám předkládá čas. Existují i případy globálního ohrožení lidské kultury. Vemte si například zrušení deseti a dvacetihaléřových mincí v roce 2003. Pamatuju, jak tenkrát kamarád Jindra se slzami v očích ponurým hlasem zvolal: „Sodoma, Gomora, to je přece konec mariáše v Čechách!“ Měl pravdu, vždyť mariášek je výhradně „šestáková“ hra pro chudý lid, a kdyby se placení proher převedlo z haléřových do korunových částek, stala by se hazardní záležitostí pro zbohatlíky. Je přece rozdíl zaplatit za prohranou prostou oflekovanou barvu čtyřicet haléřů nebo čtyři koruny. Boháči ať si hrajou poker, oko nebo gotesa, my prostí mariášníci se chceme hádat o dvaceťáky. Naštěstí mariášový národ si našel jakés takés řešení – výhry a prohry se zapisují na papír v původní haléřové výši a na konci večera si hráči mezi sebou vyrovnají součet. Ale už to není ono, k rituálům téhle hry odjakživa patřilo přesunování drobáků po stole, provázené uštěpačnými poznámkami.
Ještě závažnější zásah do naší národní kultury se stal, když se změnou společensko politických poměrů přišly i novinky v oblasti pracovního trhu. Z řemeslníků zaměstnaných v různých Komunálech a národních podnicích se stali podnikatelé, respektive osoby samostatně výdělečně činné. Tím ale v České kotlině prakticky umřelo naše rodinné stříbro – totiž staré dobré melouchaření. Jen si vzpomeň, vážený čtenáři, jak jsi byl šťasten, když se ti třeba podařilo ukecat instalatéra Čvančaru z Obvodního podniku bytového hospodářství, aby ti „melouškem“ přišel zapojit bojler, protože jinak bys na to čekal nejmíň půl roku. Melouchaření mělo svůj půvab a mohlo by být do dějin Čechů zapsáno jako „přečůrávání“ socialistického plánovaného hospodářství. I když některé prvky nám de facto zůstaly dodnes. Například nedávno jsem měl doma obkladače a jeho první věta zněla: „Hele, šéfe, na fakturu vám to zmáknu za dva tácy, za prachy na dlaň bez papírování za sedmnáct stovek.“ Zvolil jsem dlaňovou variantu, takže jsem se tentokrát zúčastnil přečůrávání kapitalistického daňového systému.
Ke sférám, které byly těžce poškozeny moderní dobou, patří i klasické české drbání. Vyrůstal jsem na vesnici a odmala jsem obdivně vzhlížel k oněm hloučkům místních žen, které si před samoobsluhou, před školkou, na autobusové zastávce a všude jinde vyměňovaly nejnovější informace o dění v obci. Měl jsem to usnadněné tím, že moje teta Lída byla všeobecně uznávanou královnou obecních drben. Ani jsem nedutal, když oznamovala paní Hálové a paní Šimečkové, že „… ta mladá Karasová je pěkná coura a bůhví s kým to dítě čeká.“ Nebo že „… bodejť by si zelinář Babka nekoupil nový embéčko, když je to takovej zloděj, a z těch jeho rozmazlenejch harantů taky nevyroste nic dobrýho.“ Jenže pak do našich životů vstoupila informační exploze v podobě internetu, nejrůznějších globálních elektronických sociálních sítí, spousty bulvárních novin či televizí, a veškeré to krásně folklorní regionální drbání silně ztratilo na významu. Před samoobsluhou se dneska řeší, že ten Bolek Polívka má prej na tý svý farmě samej dluh, jestli by se ta Lucie Bílá neměla stydět za ty svý výstřihy, jestli ta Borhyová něco neměla s tím Korantengem a tak dál. Kouzlo drobné místní drbárenské intimity je pryč, drbání se stalo veřejným spotřebním zbožím. Škoda!
Ale nevěšme hlavu, přátelé. Třeba se nám některé ze ztracených životních hodnot zase vrátí. Já například jsem se nedávno na internetu dočetl, že jistá mlékárna v Jihomoravském kraji se opět pokouší prosadit se na trhu s báječně smradlavým Desertním sýrem!
