Tvořili jsme partu, užili jsme si spoustu zábavy. Rozdělily nás sociální sítě. Tvrdím, že proměnily naše přátelství v nenávist.
Když jsem po maturitě nastoupila do práce, spřátelila jsem se se třemi kolegyněmi. Byly jsme v plus minus stejném věku, tak jsme společně vyrážely za zábavou, o víkendech na výlety. Vdaly jsme se, přišly děti, ale kamarádství trvalo. Bylo rok od roku pevnější. Když bylo třeba, vzájemně jsme si děti pohlídaly, bydlely jsme všechny na stejném sídlišti. Úžasné bylo, že se kamarádili i naši muži. Bylo to neuvěřitelné, jak si sedli. Prostě jsme asi měly i stejný vkus na chlapy. Vyráželi jsme společně na plesy, párkrát jsme vyjeli i na dovolenou, navštěvovali jsme se na chatách. Ne že bychom trávili veškerý čas pořád všichni spolu, někdy se sešly dva páry, někdy tři, někdy všichni. Podstatné bylo, že když někdo potřeboval pomoct, věděl, že se na ostatní může spolehnout. Když jsme s manželem měli autonehodu, která naštěstí skončila jen lehkým zraněním, ostatní nám pomáhali po návratu z nemocnice s běžným chodem domácnosti, holky navařily pro mé děti, odvezly je, kam bylo třeba.
V posledních letech jsme měli takovou tradici, že jsme se jednou měsíčně všichni scházeli v hospodě. Bylo to fajn. Zahráli jsme si kulečník, pokecali jsme, dali si vínko. Vždy jsem se na ta setkání těšila.
V poslední době se ale hodně změnilo. Začalo to už za covidu. Jeden z nás začal ostatním neustále posílat takové ty pitomé zprávy, videa. Tvrdil, že vše, co se covidu týká, je manipulace, že je nesmysl nechat se očkovat. Můj manžel, který je učitel, byl na všechna ta opatření taky naštvaný a z mnohých si dělal legraci, ale nikdy nezpochybňoval nutnost očkování. A tak si pořád psali nějaké maily, posílali nějaké zprávy, prostě se neshodli a vzájemně se přesvědčovali, že ten druhý nemá pravdu. Bylo to únavné, zbytečné a já manželovi marně říkala, ať se na to vykašle.
Když jsme se opět začali scházet, najednou se projevovalo, jak odlišné máme názory. Dříve jsme se bavili o dětech, o cestování, chlapi o autech, o počítačích. Najednou se mluvilo o politice, o pandemii. Kamarádka dokonce vyhlásila, že kdo vysloví slovo covid nebo pandemie, musí odevzdat stovku do společné kasy. Jeden pár se urazil, vůbec to nebral jako legraci. Řekli, že máme vymyté mozky, když věříme tomu, co slyšíme a čteme v médiích. Můj muž na to řekl, že vymyté mozky mají oni, protože věří jen tomu, co čtou na Facebooku. Urazili se, odešli. Sešli jsme se po měsíci znovu, bylo to ještě horší. Pomalu jsme neměli o čem mluvit, každý si dával pozor, aby někoho nenaštval. Jenže proč se scházet, když to není příjemné, spontánní? Jeden pár začal setkání vynechávat, bylo vidět, že je to už nebaví. Do toho přišla válka na Ukrajině, pak volby prezidenta. Katastrofa. Když jedna z kamarádek začala mluvit o tom, že válku vyprovokovali Ukrajinci, manžel se zvedl a řekl, že odchází. Šla jsem s ním. Pak mi to bylo líto, kamarádce jsem volala, udobřily jsme se, zašly jsme na kafe. A ona mi začala ukazovat nějaké naprosto nesmyslné videa, která prý dokazují, že válka je vyprovokovaná Západem. Mlčela jsem, usmívala jsem se, vůbec jsem nevěděla, co na to říct, nechtěla jsem se znovu hádat.
Jedna z nás má neustále potřebu dávat naši rozhádanou partičku dohromady. Naposledy jsme se sešli před druhým kolem prezidentské volby. Chlapi byli nabroušení, špičkovali se, provokovali jeden druhého. Pořád se jen mluvilo o volbách, o ničem jiném. Když jsem řekla, že se snad můžeme bavit i o něčem jiném, kamarádka, ta, kterou jsem považovala za nejvěrnější řekla: ty jsi byla vždy lehkomyslná a naivní, ty nevíš, co je v životě důležité. Další mě začala přesvědčovat, že když vyhraje generál, vyvolá válku, protože se nudí a každý voják prý chce válčit. Opět jsme se pohádali. Nedávno jsem měla narozeniny. Když jsem řekla manželovi, že chci kamarády pozvat, řekl, že on se nezúčastní. „Klidně si je pozvi, ale já pojedu na chatu, já tady s nimi nebudu předstírat, že si rozumíme,“ řekl.
Jedna kamarádka pozvání odmítla. Druhá řekla, že přijde sama, protože její muž se se mnou vidět nechce. A třetí řekla, ať se nesnažím násilím spojovat něco, co už nefunguje.
Vždy, když se mluví o tom, že je společnost rozdělená, vzpomenu si na naši partičku. Jsme ukázkou toho, co dokážou sociální sítě, fake-news, politika. Je mi z toho moc smutno. Na jedné straně se mi nechce poslouchat pitomé řeči, nechci předstírat, že chápu, když nechápu. Na straně druhé se nerada přu, hádám, neumím argumentovat, přijde mi zbytečné někomu vymlouvat jeho názor. Můj muž je opak, ten každého chce přesvědčit o své pravdě. Ale je mi líto, že jsem ztratila kamarádky. Chybí mi. Jednu jsem nedávno potkala v obchodě, jen pokynula hlavou, řekla ahoj a šla dál.
Nevím, zda mám být ta, která se bude snažit vše dát znovu dohromady. Nebo je přirozené, že se lidé vyvíjejí, mění a budovat něco, co se rozbilo, by byla ztráta času? Když lidé spolu trávili tak dlouhou dobu, tak dobře se znali, měli se rádi, nemohou se přece jen tak rozejít, musejí si navzájem chybět. Nevím, v kom je chyba, zda ji hledat, nebo nad vším mávnout rukou. Ale vždy, když padne výraz rozdělená společnost, přesně vím co si pod tím představit. Třeba najdu nějakou radu tady.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, redakce její totožnost zná.)
