Poslouchám slova útěchy a na pomyslném plátně tam někde uvnitř si promítám uplynulé. Vzpomínky… Jo, člověk musí sám mít děti, aby pochopil rodiče. A když má to štěstí a stane se rodičem, neměl by zapomínat co vyváděl on jako dítě. Mnohé jsem pochopila až když jsem se sama stala matkou.
Proč jsem dělala to co jsem dělala? Proč jsem nebyla vzorná dcera, tedy podle představ rodičů? Kde se ,,stala chyba“? Možná jsem měla idylické dětství, ale pamatuji si zatýkání místních ,,malotovárníků“. Konec dobrých časů pro mne nastal, když jsme se stěhovali na vesnici do znárodněné hospody bez vody a se suchým WC na dvoře. Pěkně hnusným, plným pavouků a působícím dojmem, že brzo spadne. Na mne. Ale zase dík našemu bydlišti jsem mohla prozkoumávat kravín, prasečák i stáj s koňmi. A kysárnu. Vidět narození telátka, malá selata u prasnice a jak se dělá kysané zelí. A taky maminku brečet, když viděla, kam se budeme stěhovat. Z našeho budoucího obýváku i ložnice vyváželi pytle se zrním. Po zemi se povalovaly mrtvolky otrávených myší, kuchyni vévodil rozbitý pařák na brambory a obrovský biliár, pokrytý krásně zeleným filcem. Působil mezi tím vším nepatřičně. Tága a koule chyběly.
Ani škola mě moc nenadchla. Nechtěli mě vzít, protože mi bylo šest až v září. Ale maminka to nevzdala a zajela se mnou až na okres, kde rozhodli, že jsem způsobilá pro školní docházku. Hned první den jsem klečela na stupínku, už ani nevím za co. A mojí první známkou na vysvědčení byla trojka. Pan řídící se snažil dokázat, že můj pobyt ve škole je omyl. Naštěstí v dalších třídách už nás soudruh neučil, takže jsem do vyšších tříd postupovala s vyznamenáním.
Ve škole nám říkali něco jiného než jsem slyšela doma. Dost tatínkových komentářů jsem nechápala. Nesměla jsem do pionýra, ale protože tam šli všichni, šla jsem tam taky. Přednášela jsem básničky na MDŽ a bylo mi moc líto, že tam maminka nikdy nepřišla a já jí nemohla dát pracně vyrobené srdíčko.
V šedesátém pátém mě okouzlila spartakiádní Praha. Bylo mi patnáct, nastávalo částečné uvolnění ve společnosti. Pro mě úžasná doba. Četla jsem, co mi přišlo pod ruku. Nezval, Škvorecký, Hrabal, Lustig, Mňačko, Vaculík…Jaro šedesát osm bylo nejen časem mých učňovských zkoušek, ale i příslibem svobody a uvolnění. Užívala jsem si to. Už mi nestačily ,,odpolední čaje“, beatové kluby byly lepší. Nebylo jich moc, ale byly. Už mě nebavil sladký božský Kája. Drsné hlasy soulových zpěváků, tklivé tóny elektrických kytar a dunivé basy, to byla hudba, která ke mně promlouvala. A samozřejmě lidi, co na tyhle koncerty chodili. Nenosili kalhoty s puky a švédské košile, ale dlouhé vlasy a džíny.
Srpen 1968. Pásy ruských tanků všechno změnily. Dospěla jsem? To těžko, byla jsem dál neskutečně naivní. Ale ještě stále jsem věřila, že to není možné, že Dubček to přece takhle nenechá. Že svět to takhle nenechá. Nechali.
Chtěla jsem pryč, do velkého světa. Rodiče mi připadali staří a omezení, nemohli přece chápat moji hledající duši. Cítila jsem se jako štěně, které bez výstrahy přivázali řetězem k boudě. A začaly problémy. Kdo byl horší? Já, neposlušná dcera, která přes zákaz utekla s partou do hospody? A nebo táta, který mě po návratu ztloukl a druhý den prohlásil, že lituje, že mě nezabil? A maminka? Snažila se nějak zachránit co se dalo. Marně. Tohle všechno se někam ukládalo. A jakmile se naskytla příležitost, sbalila jsem si věci a oznámila, že se vdávám a stěhuji. Do severních Čech. Ani nevím, koho jsem tenkrát v noci litovala víc, jestli plačící maminku a nebo sebe. Nevěděla jsem, co mě čeká. Šla jsem za svou ,,velkou láskou“ s prapodivnými pocity. Opustila jsem vše jisté, domov, práci, kamarádky, jen abych sama sobě dokázala, že …Co vlastně? Že není cesta zpět, jen dopředu. Naštěstí a dík pomoci rodičů jsem ji zvládla.
Kněz vyzývá k modlitbě. Nahlas a upřímně odříkávám ,,odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme...“