Ztřeštěný plán vymyšlený dvěma bratry. Můj manžel Pavel, který se vzpamatovával z operace první kyčle, a jeho bratr Tonda, bývalý reprezentant Československa v ragby, vymysleli trasu, nad kterou kroutil hlavou i ghanský konzul v Praze, jenž nechápal, proč jedeme z Toga přes severní Ghanu do Burkina Faso. Pavel potřeboval oporu ve fyzicky zdatném Tondovi, který zase nikdy nebyl v „černé“ Africe a chtěl ji poznat.
Bezpečnostní situace v této části Afriky se však v roce 2010, kdy jsme tuto cestu plánovali, výrazně zhoršovala, a to každým dnem. Radikální složky Al-Káídy a jiných islámských teroristických organizací útočily především na severu Mali a Burkina Faso. Těsně před naším odjezdem došlo k tragickému únosu francouzského občana v Mali. Ani na silnicích ve všech těchto zemích kromě Ghany nebylo bezpečno. Číhali tam ozbrojení banditi, kteří zatarasili silnici a v lepším případě pouze okradli cestující v zablokovaném vozidle. Riziko při jízdě ve dne bylo údajně relativně nízké, takže jsme se rozhodli to nevzdat. Jízda po setmění ale byla naprosto vyloučena. Hodně jsme spoléhali na zkušenost Ahmeda i odstrašující fyzickou sílu Tondy.
Tento článek je bohužel zároveň vzpomínkou na Tondu, který v té době ještě netušil, že mu zbývají pouhé tři roky života. Zemřel na zákeřnou nemoc v roce 2013 a všem nám nesmírně chybí. Na této africké cestě všude způsoboval pozdvižení mezi Afričany, protože stejně jako doma i tam každý den chodil běhat, kdekoliv jsme byli. Takto bojoval až do konce svého života, když na onkologickém oddělení ve Vinohradské nemocnici běhal denně desetkrát po schodech nahoru a dolů, přestože měl nevyléčitelný nádor na plicích.
Na letišti v malijském Bamaku na nás 15. ledna roku 2010 čekal Ahmed v tuarégském kroji. Byl africký večer. Vyšli jsme z letištní haly a Tonda nevěřícně zíral na rej černých lidí. Nabízeli se nám dotěrní řidiči taxíků a nosiči zavazadel. Autorita tuarégského vládce pouště v Mali dokonale fungovala, takže nebyl problém se jich zbavit. Noc strávíme v hotelu Villa Soudan v chudé čtvrti na břehu majestátní řeky Niger. Následující den ráno pozorujeme ženy peroucí prádlo v řece. Je neuvěřitelné, že si dokáží své krásné barevné oděvy udržet v naprosté čistotě navzdory podmínkám, ve kterých žijí. V západní Africe neexistují kočárky, takže ženy perou a pracují s dětmi na zádech. Bamako se za dva roky výrazně změnilo. Místo záplavy kol se musí auta prodírat mezi čínskými motorkami, které jsou čtyřikrát levnější než japonské, jež se zde výhradně prodávaly v roce 2008. Tonda si neodepřel svoji denní dávku kilometrů. Místní lidé nesměle vykukovali ze svých příbytků. Něco takového ještě neviděli. Bláznivý běloch oblečený pouze v tričku víří prach a svým během ruší ospalé psy povalující se na ulici.
My ostatní jsme odpočívali, protože další den nás čekala dlouhá cesta do města Mopti. Devět hodin a 650 kilometrů. Cestou pozorujeme každodenní úděl malijských venkovanek a jejich dětí. Každé ráno sbírají dřevo na oheň a nosí vodu, mnohdy až ze vzdálenosti deseti kilometrů. Plastové nádoby nosí s vrozenou elegancí na hlavě. V Mopti jsme opět ubytováni v Maison Rouge, kde jsme spali při naší první cestě v Mali. Nervózní francouzský majitel je na pokraji zhroucení, jako by tušil, že jeho hotel už nebude dlouho existovat. Nemýlil se. Zanedlouho se tato oblast ve středním Mali stala dějištěm krutých útoků džihádistů, jejichž obětí se stal i tento pozoruhodný hotel v tradičním malijském stylu.
Z Mopti už není daleko do země Dogonů, jejímž střediskem je město Bandiagara. Jedná se o náhorní plošinu na okraji útesu s nádhernou architekturou domorodých vesnic. Tradiční obydlí, sýpky, oltáře, svatyně a toguna neboli „mužské přístřešky“. Jsou zde stále živé tradice, jako jsou masky, rituální a lidové slavnosti a uctívání předků. Místní dogonský průvodce nám s úsměvem sděluje, že Dogoni jsou vlastně „malí Bambarové“ (hlavní etnická skupina v Mali). Když sem ve středověku přišli, vytlačili odtud Pygmeje. Průvodce nám ukazuje svoji vesnici a rovněž jeskyně na útesu, kde kdysi žili Pygmejové. Vystoupáme do jedné z nich, abychom viděli hroby vesničanů. Dnešní Dogoni jsou významnými pěstiteli cibule. Na místní poměry jsou bohatí, jezdí na motorkách. Možná proto, že pečlivě obhospodařují každou rostlinku a přes nedostatek vody produkují čistě ekologické plodiny.
Cesta na hranici s Burkina Faso vede přes města Bankass a Koro. Ahmed ještě před cestou prohlásil, že je zbytečné vyhazovat peníze za víza do Burkina Faso v Evropě. A měl pravdu. S jeho pomocí nás jedno toto vízum vyšlo na pouhých 40 korun. Jednalo se o úplatek pohraniční policii. Celníci údajně od nás úplatky nepotřebují, protože si vydělají dost s řidiči kamionů. Na malijské straně hranice jsou naskládány hromady bavlny, která je exportním zbožím obou zemí. Tondu však nejvíce zaujalo setkání s německým cyklistou, jenž na kole objížděl Afriku. Strávil tři měsíce v nemocnici v Dakaru, aby se zbavil ošklivé infekce, která ohrožovala jeho život. Nejvíce se bál vzteklých psů, spal vedle silnice a jedl místní stravu. Téměř denně trpěl průjmy. Navzdory všemu pokračoval ve své šílené cestě. Na Tondovi bylo vidět, že by se k němu rád přidal.
Burkina Faso. V překladu „Země čestných lidí“. Jedna z nejchudších zemí na světě. V době, kdy byla pod koloniální nadvládou Francie, se jí říkalo Horní Volta. Protékají zde totiž tři řeky s tímto názvem - Červená, Bílá a Černá Volta, která je jediným stálým vodním tokem v této suché vnitrozemské zemi. První noc spíme v hotelu Přátelství (Hôtel de l'Amitié) ve městě Ouahigoua. Místní personál se musel hodně snažit, aby nám našel pokoje, které by nás alespoň trochu uspokojili, ale nakonec se to povedlo. Tonda na celé cestě spal na pokoji s Ahmedem a brzy se spřátelili. Kdysi hrál profesionálně ragby ve Francii, takže mu v hlavě uvízlo pár francouzských slov, která bohatě stačila na domluvu s Ahmedem. Lidé v Ouahigoua mluví kromě francouzštiny jazykem „mosi“. Tuarég je zde stále považován za vládce pouště. Nedaleko od hotelu probíhá marketingová akce místního mobilního operátora. Na velkém promítacím plátně běží fotbalový zápas Afrického poháru národů, který je přerušován reklamami organizátora akce. Během cesty napříč Burkina Faso jsme viděli téměř všude vesnice s chýšemi postavenými z pálené hlíny a palmových listů, ale nikde nechyběly vysoké moderní věže přenášející signál mobilního telefonu. I ti nejchudší vesničané mají mobil, na který jim jejich děti posílají smsky. Nikdy však sami netelefonují. Ani v Ouahigoua si Tonda neodpustil svůj ranní běh. Vyběhl v době, kdy šly děti do školy, takže se k němu občas některý školák připojil. Nejdéle vydržel zdatný gymnazista. Odpadl až po jednom kilometru.
Během tříhodinové cesty do hlavního města Ouagadougou jsme zažili klimatický jev zvaný „harmatan“. Jedná se o suchý, horký a prašný vítr vanoucího v zimě ze Sahary do oblasti kolem Guinejského zálivu. Drobné částečky písku vytvářejí mlžný opar. Pohled, který nelze zapomenout. Je však lépe neotevírat okna auta. Ouagadougou je i pro místní obtížně vyslovitelný název, takže ho zkracují na Ouaga (čte se „Uaga“). I levné čínské motorky zde byly v roce 2010 příliš drahé, takže na ulicích města stále převažovala kola a cyklisté. Mezi nimi jsme spatřili motorku se španělskou poznávací značkou. Manžel stáhl okénko a zeptal se řidiče a spolujezdce, kam jedou. Do Jižní Afriky na mistrovství světa ve fotbale. Měli na to ještě skoro půl roku. Na Ouaga rádi vzpomínáme, především díky vynikající kuchyni. Kombinace francouzského kulinárního dědictví a použití výhradně přírodních surovin vede k labužnickému zážitku. Ahmed využil pobytu ve Ouaga, aby ve svém mobilu vyhledal jeden ze svých 1200 kontaktů a seznámil nás s princeznou, jejíž otec je „králem“ provincie Kaya na severu Burkina Faso. Je to součástí tradiční africké struktury, která existuje souběžně s moderním státem, přičemž „královský palác“ je pouze o něco větší chýše v dané vesnici. Sympatická a vzdělaná princezna ze země Kaya pracuje pro jednu marketingovou firmu. Dali jsme si s ní sraz v restauraci v centru Ouaga. Lepší kuskus jsem nikdy nejedla a manžel dodnes vzpomíná na perličku, kterou tam snědl. Pobyt ve Ouaga jsme využili k vyřízení víza do Toga, protože jsme nechtěli riskovat problémy při přechodu hranice. Opět se to neobešlo bez úplatku. Korupce je součástí každodenního života v Africe. Bez úplatku zde nelze ničeho dosáhnout, zvláště když máme bílou pleť. Afričané nás považují za nesmírně bohaté a domnívají se, že když nám dojdou peníze, stačí zajít do bankomatu, kde nám naše vláda zdarma peníze poskytne.
Z Ouaga jedeme do Natitingou na severu Beninu. Téměř 500 kilometrů a šest hodin s vynikajícím řidičem, jakým je bezpochyby Ahmed. Ještě v Burkina Faso jsme vytrženi z klímání vzrušeným výkřikem Tondy: „Zastavte, slon!“ Jeho první divoký slon v přírodě. V průhledu savanou je vidět velká louže, kde se skutečně osvěžuje mohutný slon. V Natitingou jsme ubytováni v hotelu Tata Somba. Jeho majitelka nás emailem varovala před bandity na silnici. Naštěstí jsme dojeli v bezpečí. Na severu Beninu si chceme prohlédnout národní park Pendjari, který je součástí nadnárodní rezervace W-Arly-Pendjari ležící na území Beninu, Burkiny Faso a Nigeru. Jedná se o poslední nedotčený ekosystém v západní Africe. Pendjari je útočištěm 1 700 slonů a zhruba stovky kriticky ohrožených západoafrických lvů. V parku bylo nutné si vzít průvodce. Ten náš byl z etnické skupiny Gourmantché a svému národu rozhodně nedělal čest. Byl očividně pod vlivem alkoholu a ozbrojen předpotopní puškou, kterou nás měl chránit před divokou zvěří. Celou dobu jsme měli z jeho zbraně strach, cítili jsme se více ohroženi než chráněni. Průvodce páchnoucího alkoholem a dlouho nemytým potem jsme se nakonec zbavili tím, že jsme mu darovali plechovku piva. Uchýlil se do jedné z chýší a tam popíjel teplé pivo.
Naše další cesta vedla na jih Beninu, konkrétně do Abomey, což bylo kdysi hlavní město Dahomejského království ovládaného Fony, kteří jsou největší etnickou skupinou dnešního Beninu. Součástí jeho armády byly „dahomejské Amazonky“. Dahomejci vyznávali náboženství vodun (vúdú). Na konci 19. století bylo Dahomejské království ovládnuto Francií. V roce 1958 získali Dahomejci opět nezávislost, když vznikla republika Dahome, která byla v roce 1975 přejmenována na Benin. V Abomey jsme se stavili cestou do Grand Popo na pobřeží Guinejského zálivu, kde jsme měli naplánovány tři dny odpočinku. Královské město Abomey se skládá z dosti primitivních budov, které příliš neodpovídají naší představě o honosném sídle panovníků. Tento areál hliněných paláců je však památkou UNESCO. Polychromované reliéfy, které zdobí některé z budov, zobrazují výjevy z historie národa Fon. Ponurá minulost Dahomejského království, jež pořádalo lovy na otroky ve vnitrozemí a prodávalo je evropským otrokářům, se možná projevuje na mentalitě místních Fonů, kteří byli asi nejméně sympatickými lidmi na této cestě. Nikde jinde jsme se nesetkali s tím, že by si někdo za informaci na cestu řekl o peníze. V jižním Beninu to bylo pravidlem.
Tři dny strávené v hotelu Auberge de Grand Popo na pobřeží Guinejského zálivu v Beninu nám přišly vhod. Moře je zde velmi bouřlivé a nebezpečné proudy brání v koupání. Pláže jsou ovšem fantastické. Písečné a dlouhé desítky kilometrů. Neviděli jsme nikoho, kdo by se tam koupal. Kromě Tondy. Proudy ani varování jeho bratra mu v tom nezabránily. Náš hotel byla původně policejní stanice, bydleli jsme v prvním patře a měli nádherný výhled na moře. Vedle hotelu tábořila podivná skupina lidí všech možných ras a různého věku. Přijeli autobusem. Navázali jsme s nimi kontakt. Japonec nám sdělil, že cestují rok kolem Afriky. Nejhorší to bylo v Mauretánii, kde museli mít policejní doprovod. Potvrdila to i starší paní z Finska. Bohužel jsem zde zažila i jeden z nepříjemných okamžiků na této cestě. Večer jsem zapomněla zavřít taštičku s hygienickými potřebami a ráno jsem se zděšením zjistila, že taštičku navštívila místní myš. Okousala, co mohla, včetně tuby se zubní pastou. V Beninu už nikdo nezná Tuarégy, takže nálada Ahmeda měla sestupnou tendenci. Ukázal zde svoji negativní tvář. Byl arogantní, věčně nespokojený a hrubě káral obsluhu v restauraci za drobné přestupky. Nejvíce ho rozčílilo, že omáčka nebyla připravená z čerstvých rajčat, ale z kečupu. Měl sice pravdu, avšak jeho chování bylo nepřiměřené situaci. Už nám nebyl tak sympatický jako na první cestě v Mali.
Během tří dnů strávených v Grand Popo jsme si udělali několik výletů. Manžel se musel jeden celý den věnovat práci, a přišel tak o tanec vúdú, na který jsem jela pouze s Ahmedem a Tondou. Podívaná to byla zajímavá, ale ne příliš autentická. Spíše se jednalo o „show“ pro turisty. Příští den Pavel s Ahmedem objížděli internetové „kavárny“, aby manžel mohl poslat provedenou práci. V západní Africe nemají lidé doma počítače. Čas na internetu proto tráví v těchto mnohdy omšelých „kavárnách“ vybavených starými počítači, které v Evropě skončily na sběrných dvorech elektroniky. Jsou pomalé a zavirované, ale jinak nešlo velký soubor poslat. V Africe končí nejen zastaralé počítače, ale i ojetá auta. S výjimkou luxusních vozidel úzké bohaté vrstvy zkorumpovaných státních úředníků jezdí po afrických silnicích auta stará dvacet i více let. Na další výlety jsme již jeli všichni společně. Do Cotonou se nám však nepodařilo dojet. Na předměstí tohoto největšího města v Beninu (hlavní město je Porto Novo) jsme to v dopravních zácpách vzdali a jeli rovnou směrem na Ganvié, což je rozsáhlá vesnice na kůlech ležící na jezeře Nokoué. Se svými 20 000 obyvateli je to největší jezerní vesnice v Africe. Založili ji už v 16. století Tofinuové, kteří se tam uchýlili, aby se zachránili před fonskými lovci otroků. Ganvié je v turistických průvodcích často nazýváno "africkými Benátkami". Jediným dopravním prostředkem do vesnice na jezeře jsou dřevěné lodě. Boj o zákazníka v Africe je znechucující. Vtíraví lodníci se překřikují a doslova nás tahají do své lodi. Ani Ahmed tady moc nepomohl. Odstrašovala spíše mohutná postava Tondy o hlavu převyšující všechny z nich. Projížďka vesnicí byla zajímavá, ale asi bych tam nechtěla žít. Místní lidé loví ryby z vody, kam jdou všechny splašky. Špinavá voda z jezera jim pravděpodobně slouží i jako pitná a užitková voda.
Benin je považován za kolébku náboženství vodun (vúdú). Jeho centrem je město Ouidah. Už podél silnice před ním jsme viděli různé idoly vodun ve formě maleb nebo sošek. Nedaleko Ouidah stojí rovněž působivá brána, odkud “nebylo návratu”. Kdo prošel tímto místem, byl v okovech naložen do podpalubí lodi, která přepravovala Afričany zajaté fonskými otrokáři na vzdálené plantáže na druhé straně Atlantiku. V nelidských podmínkách přežila sotva polovina z nich. Svoje náboženství si vzali s sebou a bylo bezpochyby jejich oporou v cizím a nepřátelském světě, který je čekal při namáhavé práci na plantážích v Karibiku a na americkém kontinentě.
Z Gran Popo jsme se odpočinutí vydali na hranici Beninu s Togem. Bylo úmorné vedro, které nezvládl ani tožský policista, jenž nám kontroloval a razítkoval pasy. Síly mu stačily na tři z nás. Když otevřel čtvrtý pas, otřel čelo orosené potem a vyčerpaným hlasem prohlásil: “Je suis fatigué (jsem unaven).“ A pas zase zavřel. Tonda tedy oficiálně v Togu nikdy nebyl, protože nedostal vstupní razítko do pasu. Naštěstí potom nenastaly problémy, aby se z Toga dostal do Ghany. Špatná nálada Ahmeda vyvrcholila konfliktem s tožskými celníky. Chyběl mu jakýsi dokument. Slyšeli jsme jeho křik, když se hlasitě osočil na tožské úředníky s výčitkou, že je diskriminován pro svůj malijský původ. Chyběla mu úcta k Tuarégům, která mu byla projevována v Mali a ještě i v Burkina Faso. Náladu nám spravila cesta do hlavního města Toga s názvem Lomé. Krásné pobřeží Guinejského zálivu je lemováno kokosovými palmami, úhlednými políčky a tradičními vesnicemi. Občas zahlédneme i nekonečnou pláž. Lomé leží na hranici s Ghanou. Tondovi nebylo dobře, nešel s námi ani na oběd do indické restaurace. Raději se vypravil na nedalekou pláž přímo ve městě. Koupali se tam nazí černoši. Následoval jejich příklad a naposledy se vykoupal v Atlantickém oceánu. Byl už tak opálený, že se od nich lišil hlavně velikostí své postavy.
Z Lomé už nebylo daleko do Kpalimé, kde nás čekalo příjemné překvapení. „Hotel Royal“ byl malý penzion vedený Rakušankou Carolinou a jejím tožským manželem, který byl kdysi diplomatem ve službách své země. Penzion byl čisťoučký a Caroline nám servírovala vídeňský guláš a štrůdl. Nebyly zde žádné myši ani jiné potvory. Zalíbilo se nám tam do té míry, že jsme zrušili rezervaci penzionu ve městě Kara v severním Togu, kam jsme původně měli jet. Pobytu v Kpalimé jsme využili k návštěvě afrického trhu, kde jsem si koupila náušnice s ebenovým dřevem. Jako všude v Africe tam bylo hodně stánků řezbářů, kteří prodávali figurky zvířat. Autem jsme vyjeli i na nejvyšší horu Toga (Mont Agou) vysokou necelých tisíc metrů nad mořem, odkud byl nádherný výhled do krajiny. Největším zážitkem v Togu byla návštěva tradiční vesnice v džungli. Šli jsme tam s místním průvodcem obtížně průchodnou stezkou. Vesničané a jejich kozy na nás zvědavě koukali. Málokdy se jim naskytne příležitost vidět upachtěné bělochy prodírající se džunglí jen proto, aby viděli jejich příbytky. Byli však přátelští.
Z Kpalimé jsme zamířili na nedalekou hranici Toga s Ghanou. Naším cílem bylo město Tamale. Téměř 500 kilometrů a devět hodin. Nejhorší úsek na celé této cestě. Změnil se jazyk, protože v Ghaně se mluví anglicky. Ahmed proto nerozuměl ani slovo a i můj manžel měl problémy rozumět ghanským pohraničníkům v jejich zkomolené angličtině. Byl to však ten nejmenší problém na tomto úseku cesty. V Ghaně totiž brzy skončila asfaltová silnice a většinu trasy směrem na sever do Tamale jsme jeli po „roletě“. Jedná se o prašnou silnici, na které jsou zřejmě úmyslně vytvořeny jakési „brázdy“, na nichž auto neustále nadskakuje. Toto vytřásání bylo dále „vylepšeno“ obrovskými oblaky prachu, které vytvářela projíždějící auta. Abychom stihli dojet do setmění, bylo třeba jet po této „roletě“ dost rychle. Při rychlosti devadesát kilometrů za hodinu měl strach i Tonda, zkušený řidič a trochu dobrodruh. Podle něj stačilo malé zaváhání Ahmeda a byli jsme na střeše v příkopu. Ahmed však zapomněl na příkoří, kterým trpěl v této části Afriky, a jel opravdu bravurně. Do hotelu Gariba v Tamale jsme dojeli pozdě v noci, ale živí a zdraví.
Hotel Gariba byl překvapivě dobrý. Horká sprcha a klimatizace. Na snídani musel manžel Ahmedovi překládat všechno do francouzštiny, protože náš tuaregský řidič si neuměl říct ani o máslo. V Tamale jsme se dlouho nezdrželi, hned po snídani jsme zamířili dále na sever do města Wa. Po cestě jsme totiž chtěli stihnout návštěvu národního parku Mole v severní Ghaně. Po třech hodinách jsme seděli na terase restaurace a při jídle pozorovali velkou louži, kde se čvachtali sloni. V Mole lze jezdit vlastním autem bez průvodce. Tonda si vylezl na střechu Landcruiseru, aby měl lepší výhled. Bez slunečních brýlí a pokrývky hlavy. Bylo poledne a rtuť teploměru ukazovala 40 stupňů. Ahmed pomalu projížděl mezi stády antilop, když jsme uslyšeli důrazné bušení na střeše: „Zastavte, támhle jsou sloni!“ Ahmed strachy zpopelavěl a jel dále, přičemž prohlásil, že slon není slepice a není radno se k němu příliš přibližovat. Tonda ale neustoupil a Ahmed musel neochotně couvat zpět k mohutnému slonovi, který se živil šťavnatými větvemi stromu nedaleko od nás. Ahmed se nás snažil odradit: „Minulý měsíc jsem byl s francouzskou skupinou v národním parku v Mali a jedna dáma si popošla ke slonovi, aby si ho vyfotografovala. Nepřežila to.“ Přesto nacouval až k „našemu“ slonovi. Trochu nás ale vyděsil, takže jsme raději zůstali v autě. Tonda seděl na střeše. Slon by asi neměl problém auto převrátit, ale očividně jsme ho příliš nezajímali.
Poslední úsek cesty do Wa už proběhl v klidu. K zajímavostem tohoto města patří především palác Wa-Na, který je sídlem krále místního národa Wala. Je domovem nejen celé královské rodiny, ale i zaměstnanců paláce a úředníků tohoto tradičního království. Při audiencích sedí král na kůži lva nebo antilopy, zatímco jeho poddaní se musí spokojit s kůží krávy nebo ovce. Wa bylo dlouho hlavním městem království Wala. V minulosti se islámská sekta Ahmadíja pocházející z indického Paňdžábu snažila obracet místní lidi na svoji víru, což vedlo ke střetům se sunnitskými muslimy ve městě. Tato situace přerostla v letech 1978 až 1980 v občanskou válku. V době naší cesty byl však ve Wa klid, takže jsme si královský palác mohli v bezpečí zvenku prohlédnout.
Kruh se pomalu začal uzavírat. Zpět do Burkina Faso. Tentokrát ale bylo naším cílem město Bobo Dialasso. Opět celodenní jízda, ale kvalitní silnicí. V Bobo Dialasso se nachází pozoruhodná mešita ve stylu typickém pro tuto část Afriky. Na přenocování jsme popojeli asi 85 kilometrů do města Banforo, kde jsme si našli zajímavé ubytování v tradičních chýších hotelu Canne à Sucre. Chvílemi jsme už začínali mít Afriky dost, protože jsme byli věčně na cestách, unavení a špinaví. Tondovi se stýskalo po českém jídle a Afrika už ho tolik nevzrušovala. Těšil se domů. Zatím ale stále bydlí v chýši s Ahmedem, který si každý den rozbalí modlitební kobereček a vzývá Alláha. Tondovi bylo hloupé ho při tom pozorovat, proto vždy raději vyšel ven. Ahmed mu za to každý den vařil tuaregský čaj. Manžel musel opět celý následující den pracovat na počítači, takže na plánovaný výlet na jezero s hrochy jsme jeli bez něj. Já jsem nakonec zůstala v autě na břehu jezera, protože pohled na vratkou loďku ve mně nevzbuzoval velkou důvěru. Namísto hrochů jsem pozorovala místní hrající si děti. Překvapilo mě, že jsem nikdy na svých afrických cestách neslyšela jejich nářek, přestože žijí v tak nuzných podmínkách. Nemají takové hračky jako naše děti a ke hře jim postačí to, co najdou ve svém okolí. Ani děti, které jejich matky nosily při práci na zádech, jsem nikdy neslyšela plakat.
Naše putování pěti zeměmi západní Afriky skončilo po dalších 530 kilometrech a deseti hodinách jízdy opět v Bamaku. Asi bych se o tom ani nemusela zmínit, ale kdybych věděla, co tato cesta obnáší, rozhodně bych se na ni nevydala. Dnes jsem však bezpochyby ráda, že jsem tyto země viděla, protože Mali je v současné době jednou z nejnebezpečnějších zemí na světě, kde působí i nechvalně známí ruští legionáři soukromé armády Wagner. Válčí se rovněž v Burkina Faso a teroristé pronikají i do severních oblastí Beninu a Toga.
