Bydleli jsme na Karlově náměstí v Náchodě, v bývalém mlýně. Abych učinil historii zadost, zdůrazním, že byl zhruba 700 let starý a kdysi mlel mouku pro náchodský zámek. Z plhovského rybníka se přiváděla voda na obrovské kolo. Znal jsem důvěrně vantroky i celý mlýnský prostor, který tvořil zadní část našeho domu. Ve mlýně byl dokonce šestistupňový trkač, který vytlačoval vodu až na zámek.
Dům byl sice již hodně zchátralý a přímo volal po rekonstrukci (později ho raději zbořili), avšak měl zdi tlusté jeden metr a malá okna, jejichž čtvercové výplně se musely opatrně otvírat, aby nevypadly dolů na náměstí. Z průčelí domu v prvním poschodí jsme měli dokonalý přehled o celém náměstí: nejdřív tu byl volný prostor, zčásti ještě pokrytý hlínou a kamením, pak bylo máchadlo s potokem a dál směrem k hlavním ulicím bylo široké stromořadí. U máchadla byly lípy, nejvíc bylo javorů. Na konci náměstí zas byl volný prostor, avšak vydlážděný a zajížděla tam auta, takže tam jsme už chodili málo. Musel jsem vám aspoň zhruba popsat scénu, na níž se uskutečňovalo množství našich her a škoda, že nemám fotografii přímo z našeho okna, abych vám to dokonale přiblížil.
A vůbec, kolem našeho domu byl úplný ráj pro dětské hry. Nebylo tam nic jednotvárného jako dnes na sídlišti nebo někde na ulici. Už jen honit se kolem máchadla, přeskakovat ho, padat do něj, úplně po tom toužím. Z rohu náměstí byla ulička a schody k našemu domu, o kterých jsem psal TADY. Tam jsme si hráli třeba na prodávanou. Rozdělili jsme se na prodávající a kupující. Prodávající měli spíš základní sortiment: kusy cihel bylo maso, listy byla zelenina, oblé kameny byl chleba. Kupující měli množství lístečků akátů, takže mohli nakupovat. Obchod se odehrával na přístupu do zadní části mlýna, kde byla vodárna táhnoucí vodu na zámek. Tam jsme chodili pro vodu i my. Bydleli jsme sice ve vodním mlýně, ale voda v bytě jaksi nebyla. Před vchodem do vodárny byla mrňavá zídka, což byl prodejní pult. Toho masa a chleba co jsem tam nakoupil! A pozor, když vám došly peníze, tak jste prostě šli a natrhali si ze stromu další. Ne jako teď…
Za domem byl nejdramatičtější terén, neboť po pár rovných metrech se tam zdvíhala zámecká stráň. Byl to strmý svah, který by se dal z hlediska klukovských potřeb rozdělit na dvě hlavní části. První byla příkrá cesta nahoru, na cestičky obkličující přední část zámku. Mohli jsme tam spořádaně stoupat, ale taky jsme tam mohli tvrdě útočit na nepřítele pomocí mečů (rovných klacků). Nechápu, jak jsme to mohli tehdy udýchat. Druhá část, to byly tzv. kořeny. Naše extra území. Ke kořenům se stoupalo první částí, ale pak jste opatrně přešli po vrstevnici k vysokým stromům s bludištěm kořenů nad obnaženými červenohnědými skalami. Po kořenech se dalo ručkovat a blbnout v akrobatické pozici na jejich konci, avšak také se tam dalo sedět jako v pokojíčkách. „Jdu na kořeny“ bylo poněkud odvážné prohlášení, protože jsem sice musel našim hlásit, kde budu, ale byl tu risk, že řeknou ne. Netvrdím, že jsme nikdy z kořenů nepadali strmým skalnatým srázem až dolů na cestu mezi stoleté kaštany.
Vpravo za domem pokračovala alej, nejdřív kaštanová, dál už nevím, a vedla na Plhov nad malým srázem. O červenočerných ruměnicích, které jsme se tam snažili převychovat, aby se nerozlézaly, jsem psal minule TADY. Pod kaštany však byl ještě menší plácek, který přiléhal k zadní boční části domu. Byl tak malý, že se tam dalo maximálně sedět, přebírat bavlnku (vysvětlím jindy) a chovat se způsobně. Avšak bylo to místo pro opravdu adrenalinový úkon. Pod pláckem asi tři metry hluboko vedla cesta od Plhova, takže plácek byl ohraničen asi tři metry vysokou kamennou stěnou. Ta totiž z boku kryla mlýnský náhon, který tudy přitékal a který byl vybudován při úpatí kopce.
Asi metr od zdi se tyčil kovový sloup s elektrickými dráty nahoře, kam jsme normálně nemohli dosáhnut. Okraj zdi byl od sloupu vzdálen o něco víc než metr. Často jsem si stoupl na okraj nad třímetrovou propastí, soustředil se a pak s nataženýma rukama padal do sloupu. Vždycky jsem ale snadno nahmátl kovové špryncle. Po nich se pak dalo sestoupit až dolů. Byla to taková nablížka a hodila se při některých hrách. Cizí děti se tohoto úkonu neodvážily, ale já a další místní kluci to zvládali tak, že nikdo nikdy nespadl ani dolů, ani dovnitř sloupu. Fakt si myslím, že to nebylo moc nebezpečné. Horší bylo, když někteří větší kluci chtěli po sloupu šplhat až k drátům. Já ale už jednou předtím dostal pořádnou ránu od pouhých 220 voltů, což mi vrazilo do hlavy dost rozumu, abych tam nelezl. Když jsem byl ještě větší, tak jsem z té zdi seskakoval. Tři metry. Bylo tak lákavé to občas zkusit!
Nejdůležitější věcí před naším domem bylo to máchadlo. Tekl tudy mlýnský náhon z Radechovského potoka, což vytvářelo docela znatelný proud. Máchadlo bylo asi o dva schody pod úrovní náměstí, na délku mělo do deseti metrů a na šířku asi čtyři. Uprostřed potok široký asi metr, po stranách dřevěné podlahy. Kde nebyly schody, tam bylo po obvodu kovové zábradlí.
Každou chvíli tam někdo padal. Někdo tam spadl jen jednou nohou, někdo celý. Ono se to často přihodilo tak, že jsme museli máchadlo přeskočit. Například když jsme chtěli chytit míč nebo jsme potřebovali někoho dohonit. Přeskočit máchadlo pro nás nebylo jen tak, protože na rozběh jsme měli jen dva kroky a nesměli jsme uklouznout po vlhké dřevěné hraně máchadla. Což se bohužel stávalo.
Celkem často nám do máchadla padal míč, neboť kolem něho jsme si kopali nebo házeli. Pak jsme museli spěchat dolů na konec proudu, aby nám míč nezmizel v tunelu, neboť dál už byl potok zakrytý. Když se nám stalo, že jsme to nestihli a míč uplaval, tak jsme nezoufali na břehu, nýbrž rychle běželi do ulice Na Parkánech až do hostince U Rokošů. Tam jsme bleskově proběhli na soukromý dvůr a čekali, neboť tam bylo další máchadlo a tedy šance, že míč vyplave. A nejednou se to podařilo.
Vzpomínám si, protože to bylo emočně hodně vypjaté, jak si s námi hrál asi dvouletý kluk, který spadl do máchadla celý, a to až někde uprostřed celé délky. Čili dost blízko místa, kde potok mizel v betonovém tunelu a směřoval do řeky Metuje. V panickém děsu jsme ječeli a sahali po něm, ale nedokázali jsme ho vytáhnout. Tak jsme ho aspoň drželi. Naštěstí brzy přiběhl nějaký dospělý a kluka vytáhl. My s ním pak nechtěli jít k němu domů, protože jsme se báli, že jeho rodiče by nám pořádně vynadali. Dál už to nevím, ale jak je vidět, mělo to šťastný konec.
Málem o hlavu jsem tam přišel já. Máchadlo bylo obehnané kovovým zábradlím, které se skládalo hlavně ze svislých prutů. Jak často jsme mezi ně strkali hlavu. Tak dlouho, až jsem doplatil na to, že jsem si nevšiml, jak mi roste hlava a ramena. Teď jsem se dočetl, že obvod hlavy se v tom věku zvětší maximálně o tři centimetry. A to byly právě ty tři kritické, možná i míň. Jako již několikrát v minulosti, strčil jsem hlavu mezi pruty, abych se díval, jak pode mnou vtéká potok do podzemí. A pak už jsem ji nevytáhl. Chvíli jsem škubal a trhal, ale nešlo to a bolest uší byla obrovská. Zmítal jsem sebou ve vzrůstající panice, dokud si toho nevšiml Bobek Krištejn. Ten bydlel v nejbližší domě a byl to už velký kluk, takže doufal, že mě vysvobodí. Ale nepodařilo se mu to. Já myslel, že tam už musím zůstat navždy. Nakonec to dopadlo tak, že přišli nějací chlapi s kovovými tyčemi nebo snad s pajcrem a roztáhli ty pruty těsně u mé hlavy, takže otvor dostatečně rozšířili. Šel jsem domů s brekem a nechtěl jsem mámě říct, co se mi stalo. Protože jsem tušil, že jsem něco takového neměl dělat. A vidíte, jak jsem byl celý další život chytrý – už jsem hlavu mezi pruty zábradlí nikdy nestrčil.
To jsem ale pořádně upadl do vzpomínek! Ani náš dům, ani máchadlo, ba ani ten sloup už neexistují. Neúprosný čas, či spíš lidé shledali, že ta místa jsou na obtíž a zbourali je. Přesto se do Náchoda rád vracím. Město ke mně promlouvá přes ta desetiletí, kdykoliv jdu směrem na náměstí, ke škole, k nádraží, kamkoliv. A co teprve náchodský zámek, jehož stráně byly loni kompletně zrestaurovány. A tak ještě přikládám aspoň pár „propagačních“ fotek.
Snímky S. Šnábl (mlha), J. Malý (letecké), archiv A. Samka (černobílý) a O. Čepelka (ostatní).
Dům bez střechy: takhle dopadl ten náš (1981). Jeho snímek z lepších časů je TADY nebo (již zpustle) TADY.
Divné místo s betonovými bloky: tak to je místo místa :-) , kde jsem bydlel.
Zámek v noci – trochu roztřesený z focení přímo z ruky.
Zeď: tady stával sloup, do něhož se odvážně padalo.
Železná lávka nad městem: tudy se nyní můžete procházet.
Kořeny – není co dodat, leda to, že jsou ve skutečnosti rozsáhlejší.
