Tento příspěvek je volným pokračováním příběhů o Martě a její rodině.
Páteční ráno slibovalo krásný jarní den. Nebe bylo čistě modré, slunce svítilo jako o život a ptáci na zahradě právě pořádali soutěž ve zpěvu. Martu to spolehlivě vytáhlo z postele. Petr naopak spal tvrdě jako o půlnoci. Marta se ho pokoušela něžně probudit, ale dopracovala se jen k těžkému povzdechnutí. Petr se otočil na druhou stranu a spal dál. Od té doby, co přišli o jedno auto, snažili se jezdit do práce společně, ale jejich rozdílné bioritmy jim to rozhodně neusnadňovaly. Marta se během svých ranních rituálů ještě dvakrát vrátila do ložnice, aby Petra probrala ze spánku, ale nepodařilo se jí to. Nakonec se rozhodla odjet do práce bez něj. Na osmou hodinu měla domluvenou pracovní schůzku, musela tam být včas.
Schůzka s ředitelem konkurenční firmy trvala více než hodinu a nebyla vůbec příjemná. Marta o tom, co se dozvěděla, přemýšlela ještě hodnou chvíli o samotě. Pak se rozhodla, že vyhledá Petra a zkusí nepříjemné novinky probrat s ním. Kancelář však měl zavřenou, mobil nezvedal, nikde ve firmě ho také nenašla. Zdálo se jí to divné. Že by stále v tuto dobu ještě doma spal? Nakonec se dovolala domů Lence, a ta jí potvrdila, že táta odjel do práce před devátou hodinou na kole. Teď je skoro deset, to už by tu měl dávno být. I kdyby šel celou cestu pěšky! Marta se už několikrát snažila Petra od používání kola na cestu do práce odradit. Nejkratší cesta totiž vedla z části po frekventované výpadové silnici, kde se každou chvíli stala nějaká nehoda. Teď se jí do hlavy začaly vkrádat nepříjemné myšlenky. Vrátila se do své kanceláře, opakovaně vytáčela jeho číslo na mobilu a mezitím se snažila zaplašit obavy tím, že si vymýšlela důvody jeho zdržení. Kolem půl jedenácté jí důvody došly. Začala panikaŕit. Zavolala znovu domů Lence a svěřila se jí se svými obavami. Ty ještě vzrostly, když se od Lenky dozvěděla, že kolem půl desáté slyšela jet po výpadovce záchranku. To už byly pořádně vyděšené obě dvě. Lenka jí slíbila, že okamžitě zavolá do traumacentra v nemocnici. Všechny větší úrazy končí stejně tam. A pak na policii, pokud to bude potřeba. A obratem jí dá vědět, co a jak.
Byly to nekonečně dlouhé minuty čekání. Marta v duchu smlouvala s kýmsi tam nahoře, aby byl Petr v pořádku. Vždyť ona se může vykašlat na tu svou odpornou dochvilnost a spolehlivost a občas prostě také něco nedodržet! Spousta myšlenek jí proběhla hlavou během té nekonečně dlouhé chvíle. Konečně se Lenka ozvala. A měla dobré zprávy! Táta je v poŕádku, k té nehodě na výpadovce se připletl naštěstí jen jako svědek. To on poskytoval první pomoc zraněnému cyklistovi, kterého kamion vytlačil ze silnice. A volal záchranku a policii. Teď je na policii a pomáhá jim identifikovat na záznamech ten kamion. Pak prý ho dovezou do práce i s kolem! Napětí se uvolnilo a Martu zalila obrovská vlna úlevy. Potřebovala někoho obejmout, sdílet s ním svůj pocit štěstí, ale nebylo s kým.
Petra kolem poledne skutečně přivezlo policejní auto až do firmy. I s jeho kolem. Byla zrovna na dvoře, když před firmou zastavili. Marta se z obav už otřepala a právě se nadechla, aby Petrovi vyčetla, že jí nedal včas vědět, co se děje. Jak dobře ji Petr znal! Ještě než promluvila, stihl jí jednou rukou obejmout a přitisknout k sobě. Druhou rukou stále přidržoval své kolo.
“Marti, nic prosím neříkej. Vím, že jsem měl zavolat. Ale po tom volání na záchranku mě po telefonu radili, jak poskytnout první pomoc, než přijede sanitka s doktorem. A pak mně mobil prostě chcípnul.”
“A nikde nebyla zásuvka, že?”
“Ale byla, pak jsem zapomněl. Prostě jsem byl mimo. Omlouvám se.”
Po chvíli si uvědomili, že jejich manželské objetí uprostřed firemního dvora začíná přitahovat pozornost jejich zaměstnanců.
“Bude lepší to probrat večer doma.” zhodnotil Petr situaci a zmizel do dílny.
Na Petrovo vysvětlování si Marta musela počkat opravdu až do večera. Jeho pozdní příchod do práce byl dobrým důvodem, proč se v práci zase musel zdržet déle než obvykle. Bez ohledu na to, že byl pátek a každý, kdo jen trochu může, spěchá z práce domů a těší se na víkend. I Marta se těšila a mrzelo ji, že zase z práce odjížděla sama. Doma naštěstí sama nebyla. Lenka s dětmi byla na zahradě, a tak si mohly dnešní události probrat aspoň spolu. Samozřejmě mluvily hlavně o tom, kdo nebyl přítomen. V podvečer se po Skypu pro změnu ozvala Lada, ta také měla akutní potřebu komunikovat. Dokonce se svou matkou.
Martě cukaly koutky, když jí její dávno dospělá dcera líčila, co všechno s Jiŕím provádějí, aby utajili svůj vztah před jeho maminkou. Marta byla ráda, že Lada aspoň neskrývá svůj nový vztah před ní. V poslední době si spolu rozumněly mnohem lépe než kdy dřív. Určitě k tomu přispěla skutečnost, že Marta strávila na Vysočině celý měsíc v době, kdy se Lada ocitla v nečekaně problematické situaci, pomohla jí a podpořila ji. Shodou náhod se jim nakonec podařilo sehnat novou pomocnici do rodiny. Situace se postupně zklidnila, Jiřina brzy samostatně zvládala, co bylo třeba. Pro děti to byla velká změna, místo mladé dívky se o ně starala starší paní. Holčičky si však rychle na ni zvykly, Jiřina je uměla zaujmout mnohem lépe než Toníka. S tím si trochu nevěděla rady, a tak Toník často utíkal k počítači nebo odcházel za svým kamarádem Kájou.
Lada se s Jiŕím potkala v situaci, kdy začala přemýšlet o prodeji svého domu. Tehdy si snad všimla pouze jeho nezvyklé výřečnosti, ale ta patřila k jeho profesi makléře. Jako muž ji nijak nezaujal. Měla spoustu svých starostí. Jako vdova a matka tří malých dětí, která byla plně zaměstnaná tím, aby se o své děti nějak postarala, neměla na žádné další věci ani prostor ani čas. Ostatně Jiŕí z počátku přicházel výhradně s aktivitami, které souvisely s hledáním případného nového bydlení v blízkém městě. Až později Ladě došlo, že jeho snažení není jen perfektní profesionalita. Nějakou dobu se mu pokoušela vyhýbat, ale více méně neúspěšně. Vždycky ji nějak našel a přemluvil. Tu na nějakou večeři, jindy na nějaký výlet. Oba se sice zpočátku zaklínali, že nehledají žádný vztah, ale stejně k němu směřovali. Jen si to odmítali přiznat. Každý se zaobíral svými svými vlastními vnitřními obavami, které se snažil dost neúspěšně maskovat.
Lada bojovala se svým přesvědčením, že je její povinností primárně se postarat o své děti. Vztah s mužem, který od začátku jasně deklaroval, že děti nemusí, považovala za nevhodný. Jiřímu také až dosud vyhovoval jeho způsob života. Žil sám, dělal si co chtěl, nemusel se na nikoho ohlížet. Už se naučil zdatně kličkovat mezi nástrahami své matky, která se zoufale snažila ho oženit. S Ladou si rozumněli, bylo jim spolu dobře. Možná i proto, že si byli povahově dost podobní. Svoje city však neuměli dávat najevo, stále je za něco skrývali. Jiŕí si před matkou hrál na chlapa, který se bez ženské klidně obejde. Lada si zase nedovedla představit, že by se Jiŕí setkal s jejími dětmi, natož aby se přiznala Jiŕině, že chodí s jejím synem. A tak se oba zaplétali do nejrůznějších výmluv a lží, jen aby spolu mohli trávit nějaký ten čas.
Ladě se ulevilo, když se jí podaŕilo svěřit se aspoň své matce. Sice po Skype, ale i to zafungovalo. Lada nechtěla od své matky radu, potřebovala jen někoho, kdo by ji v této situaci vyslechl a pochopil. A podařilo se. Marta ji celou dobu pozorně poslouchala a s chutí se zasmála tomu, jak se jim daří maskovat svůj vztah a vymýšlet nejrůznější výmluvy. Podařilo se jí ovládnout se, a tak slova své dcery nijak nekomentovala, nerozebírala, neradila jí. Tušila, že věci se budou dít tak, jak mají i bez jejího přičinění.
V tomto rozpoložení Martu ještě před notebookem zastihl její syn Libor. Vida, její děti se u ní střídají jako apoštolové na orloji!
“Ahoj mami, s kým jsi to mluvila?” řekl na uvítanou.
“S Ladou, potřebovala si trochu popovídat, aby se jí ulevilo.”
“A dobrý?” zeptal se Libor.
“Už zase fungují normálně. Lada měla kliku, že tu Jiŕinu našla. S dětmi to umí a na svůj věk je nezvykle vitální.”
Libor se na detaily nevyptával. Zastavil se dnes hlavně s tím, že chtěl s maminkou probrat detaily svatby.
“Mami, ta svatba bude první sobotu v červnu. Je to nějaké důležité datum pro rodinu Mai, ale nepochopil jsem přesně proč. Zapiš si to prosím do kalendáře.”
“Už to tam mám, zapsala jsem si to už v neděli. Termín si rezervuje i Lada i Lenka a Martin, jak jsi chtěl.”
“Podařilo se nám dohodnout nějaký kompromis mezi vietnamskou a českou svatbou. Tu sobotu dopoledne v devět hodin bude česká svatba tady ve městě na radnici. Je to trochu brzy, ale jinak by se to nedalo stihnout. Na obřadu bude jen naše rodina, pár mých kamarádů, a rodiče a bratři Mai s rodinami. Pak bude fotografování na terasách starého města. Petr mi slíbil, že si to ještě s jedním známým vezmou na starost. Hosté budou mít po obřadu k dispozici občerstvení v zahradní restauraci na terasách. A po fotografování bude přesun do Prahy. V Sapě bude vietnamská část svatby, připravte se, že tam bude asi 500 hostů.” vysvětloval Libor.
“Opravdu tolik? A samí Vietnamci?” zmohla se Marta na otázku.
“Opravdu. U nich jsou takové velké svatby zvykem. A musí to být v Praze, protože tam se všichni hosté pohodlně dostanou a v Sapě jsou na takové velké svatby zařízení. A na cenu se radši neptej. Prý se náklady na svatbu hradí z finančních darů, které nevěsta a ženich ke svatbě dostanou. Často tyto dary pokryjí veškeré náklady, tak snad to tak bude i u nás. S tím si rozhodně nedělej starosti. Jen bude třeba, abyste se nějak dopravili do Prahy a zařídili si včas v Praze nocleh, to si naopak řeší každý host sám.”
Marta trochu žasla nad tím, do jakých detailů se vietnamské svatby plánují. A s povděkem kvitovala, že se o tuto svatbu starají rodiče Mai, jak slíbili. Ona se vlastně může jen těšit.
Ale Libor měl ještě jednu prosbu. S Mai se rozhodli, že budou po svatbě zatím bydlet v Liborově bytě na sídlišti. Pro začátek jim to bude určitě stačit, jen by ten byt chtěli předtím zrekonstruovat. Firmu, která to bude dělat, už mají nasmlouvanou, peníze mají našetřené. Jen by potřebovali během rekonstrukce bydlet na chatě. Martu to trochu zaskočilo, na tohle připravená nebyla. Počítala, že jakmile bude stálejší jarní počasí, přesune se na chatu ona s Petrem. Původně si myslela, že by se Libor s Mai mohli nastěhovat do jejího starého bytu, kde teď bydlely Ukrajinky s malými dětmi. Už jsou tam jen dvě, třetí se i s dětmi vrátila na Ukrajinu. Udělala chybu, že jim to nenabídla hned, když začali mluvit o svatbě. Chvíli se o tom bavili, ale prakticky bylo jasné, že by se uvolnění a případná úprava jejího starého bytu nedala stihnout. Škoda. Stejně to bude muset jednou vyřešit.
Chvíli ještě přemýšlela o Liborovi a jeho životních láskách. Kdysi se jí líbila i Liborova první láska Amy, ale Mai si Martu svým upřímným chováním a vztahem k rodině skutečně získala. Asi to nebudou mít v životě jednoduché, ve smíšených manželstvích bývá obecně více problémů. Ale kdo to má dnes jednoduché?
Petr jakoby tušil, kdy se má vrátit domů. Objevil se právě v okamžiku, kdy se podávala večeře. Tentokrát mu to ale moc nepomohlo. Všichni přítomní byli zvědaví na to, co dnes zažil. A postupně z něj vydolovali i řadu zajímavých detailů. Kamion s bezohledným řidičem se mu na záznamech na policii podařilo identifikovat. Cyklista prý už je po operaci a dá se doufat, že nebude mít vážné následky. A vedle výpadovky už se prý dokonce plánuje cyklostezka. Petr se přiznal, že po dnešní zkušenosti ho už nikdo na výpadovce na kole neuvidí.
