Příběhy starých fotografií: Praha a hospoda v Habru
FOTO: Z archivu Kristiána Svobody

Příběhy starých fotografií: Praha a hospoda v Habru

1. 4. 2023

Hned po zimě, v polovině března roku 1922 dostal mistr zakázku v Praze na Vinohradech na náměstí Krále Jiřího. Zřizoval tam pan Kraus tovární šití prádla a potřeboval nějaké úpravy a opravy. Tož jsme brzy ráno jeli vlakem z Mnichovic na tuto práci do Prahy, náš mistr a Josef Nechvátalů a já.

Když jsme přijeli a přišli na místo, zákazník nás zavedl do místnosti veliké jako taneční sál a ukázal na obrovskou plochu podlahy. Byla ze starých širokých jedlových prken, tak vyšlapaných, že jen obří suky vystupovaly a tvořily na podlaze úplné kopce. Pan Kraus řekl: „Nejdřív přihoblujte tyto suky, ať je podlaha rovná.“

Svlékli jsme ze sebe kabáty, ohrnuli rukávy u košil a pustili se do práce. Klekli jsme na podlahu a začali suky hoblovat, ale byly tvrdé jako kamení a kolem nich a v nich byl zašlapaný písek, takže po malé chvíli se hoblík ztupil. Museli jsme ho na ležatém brousku brousit, a jen jsme nabrousili a několikrát zahoblovali, hoblík se ztupil zase a my museli brousit znovu. A zas a zas. Zkoušeli jsme suky nejdřív dlátem přisekat, ale ani tohle nešlo, neboť o vystouplé suky jako z kamene se ostří dláta vylamovalo. Blížilo se poledne a uděláno nebylo nic.

K obědu nám od Krausů přinesli mísu bramborového guláše hovězího, a jen jsme ho snědli, vyběhl jsem v polední hodinové přestávce před dům a prohlížel si náměstí a výklady. Zašel jsem i dál a v postranní ulici mi padl do oka nápis „Truhlářství“. Vešel jsem dovnitř, a tam v dílně pracoval v modré zástěře starší mistr, dobrácké tváře. Pozdravil jsem a slušně se ho zeptal, zda by mě nevzal do práce. Že bych rád poznal práci v Praze, a jestli by mě mohl potřebovat. On si mě chvíli prohlížel, načež řekl: „No vzal bych vás do práce. A kolik budete chtít platu?“ Odpověděl jsem: „Chtěl bych stravu a nocleh, a plat mi dáte, kolik uznáte, že si zasloužím.“ On na to: „Tak dobře, v pondělí můžete přijít a nastoupit.“ Poděkoval jsem mu a dal sbohem a vrátil jsem se ke Krausovým hoblovat sukovitou podlahu.

Zase jsme se s tím hoblováním potýkali, ale marně, při nejlepší vůli to nešlo. Podívali jsme se na sebe a prohlásili svorně: „Nejde to.“ Ale mistr povídá: „Já mu to říct nemůžu, to musíte vy.“ Což jsme také hned udělali a řekli panu Krausovi, že to při nejlepší vůli nejde, k čemuž mistr jenom dodal: „A já to sám udělat nemůžu.“ Sebrali jsme svoje nářadí, dali sbohem a jeli domů jak vojáci z prohrané bitvy.

V Mnichovicích jsem mistrovi sdělil, že budu dělat jenom do soboty a že mu dávám výpověď, protože jsem si v Praze našel místo nové. Což on vzal na vědomí. Také jsem se s tím pochlubil všem kamarádům, že od pondělka budu dělat v Praze.

V pondělí byl zrovna svátek svatého Josefa 19. března a já nemohl ani dospat, aby mi neujel vlak. Vstanu ráno ve čtyři hodiny – a venku leží po kotníky sněhu a mrzne jako v zimě. Posnídal jsem krajíček chleba a trochu kafe, sebral malý kufřík, v němž jsem měl ty nejnutnější věci, a dal mamince sbohem. Ale ta pravila: „Já, hochu, nevím, jak to tam budeš mít. No ale zkus to a uvidíš.“ Také jsem uviděl.

Přijel jsem do Prahy na nuselsko-vinohradské nádraží a běžel nahoru na Vinohrady a do truhlářství. Ale jen jsem vstoupil, zalekl jsem se prázdné zametené dílny, kde stály tři ponky a nikdo na nich nepracoval. Vtom z postranních dveří vyjde vyhublá zamračená stařena a ptá se, co si přeji. A já, že dnešním dnem do této dílny nastupuji do práce. Že mě mistr přijal. Stařena si podepřela boky, přísně si mě pohledem změřila a povídá: „Copak ten může někoho přijímat do práce?! Vždyť on sám nemá co dělat a co jíst! A vy koukejte, ať už jste venku.“

Bylo to, jako když mi palicí dá ránu do hlavy, ani nevím, jak jsem se zase octnul na mrazivém vzduchu a skládal myšlenky dohromady. Ale bez boje jsem se vzdát nechtěl, pročež jsem nastoupil trnitou cestu po dalších truhlářských dílnách. Bral jsem jedno truhlářství za druhým a prosil o práci, ale všude mě odbývali: „Nepotřebujeme, máme lidí dost.“ Někde byli tak uznalí, že se mnou poslali učedníka, aby mě dovedl do nejbližší dílny, nebo aspoň cestu ukázal, ale všechno bylo marné a skoro všude mluvili stejně, kdepak v tuhle nejhorší roční dobu, spíš kdyby to bylo za měsíc nebo za dva... Takhle jsem marně hledal práci a zkoušel štěstí v desítkách dílen od rána až do odpoledne, kdy už se práce končila. Utrmácený a prostydlý, hladový, aniž bych si něco k jídlu zakoupil, jen aby mi zbyly peníze na cestu domů.

Vrátil jsem se tedy vlakem do Mnichovic a řekl si: pořád není šest hodin, u Čumpelíků budou ještě v dílně, jdi tam zpátky a řekni, co tě potkalo. A uvidíš, co se stane. Vstoupil jsem do dílny a řekl mistrovi, jak to se mnou dopadlo, načež on pravil: „Tady je práce dost. Jen ráno přijď a dělej dál.“

Měl jsem takovou radost, že mě zase přijal do práce! Řekl jsem „to jsem rád“, ale ze samé radosti jsem praštil s kufříkem, až se víko otevřelo a obsah se vysypal na podlahu. Shrnul jsem věci a prádlo s podlahy do kufříku, poděkoval a šel domů. Doma maminka měla taky radost, že to takhle dopadlo. Dlouho jsem se vyhýbal kamarádům, těm, kterým jsem se předčasně chlubil, že budu dělat v Praze…

Tož jsem opět pracoval a moc rád pracoval a už jsem se díval trochu vážněji na naše řemeslo a na svět vůbec – poznal jsem, že už legrace končí, kterou jsme měli po dobu učení. A i náš mistr měl starosti, protože nebylo jen tak snadné dostat za poctivou práci také poctivě zaplaceno.

Stávalo se, že mistr vzal zakázku velkou, třeba stavbu, a dal do materiálu velké peníze. Udělali jsme moc oken a dveří a mistr na to dostal malou zálohu, a když práci dodělal a okna byla zazděná, dvéře přimontované a měl dostat doplacenou sumu peněz, tak nedostal nic. Třeba od stavitele Švába a i od jiných zákazníků. A neměl si na nich co vzít, protože nic neměli, naopak ještě dlužili. Ale byli také slušní stavitelé, jako v Mnichovicích zednický mistr Haspeklo a později jeho syn Stanislav Haspeklo, že i když s mistrem nesepsali smlouvu, vždy jemu i všem jiným řemeslníkům práci řádně a na korunu zaplatili.

Takhle jsme tou dobou dělali okna a dveře i pro chalupníka Kruckého do Habru. Tento pracovitý a podnikavý člověk, částečný invalida, se pustil do stavby na tu dobu veliké hospody a tanečního sálu. Dal našemu mistrovi zálohu, pročež jsme přivozili od Josefa Freunda z ohrady na káře moc fošen smrkových a i jiných prken na tyto dveře a okna. A když bylo vše hotové a dvéře zavěšené na pantech, tak se teprve přišlo na to, že se pan Krucký přepočítal a nemá čím zaplatit a že to asi neudrží a hospoda přijde do dražby. Což se také později stalo.

Teď mělo být otevření hospody, a to slavnostní: na plakátě stálo, že muzikanti budou hrát lidem až do rána, vstup se platit nebude a první hodinu se pivo bude dávat zdarma, co kdo vypije – to asi daroval pivovar. A náš mistr povídá mně a Josefovi Nechvátalovi: „Hoši, v tom Habru přijdu asi o moc peněz, už vidím, že to mi dá ránu. Jděte na to slavnostní otevření a pořádně tam jezte a pijte, ať aspoň vy z toho něco máte.“

Tož jsme šli, a tam skutečně muzikanti hráli až do rána a já s Josefem Nechvátalovým celou noc jedli, pili – ale co jedli, to, co tam měli: od řezanky koš plný buřtů a zrovna takový koš plný housek. Pokaždé jsme si poručili talíř buřtů a talíř housek a tuplák piva, a když jsme to zdolali a zatancovali a trošku vytrávili, tak zase znova a znova, a takhle to šlo až do rána. Jenom jsme vždycky řekli: „Pane Krucký, my jsme od mistra Čumpelíka z Mnichovic, napište to na něj, co tady jíme a pijeme!“ On jen ve spěchu, jak musel běhat, odpověděl: „Dobře, já vás znám, jen jezte a pijte.“ Vždycky si to jen poznamenal tužkou na škatulku od sirek a zas běžel dál. Ale ono se k nám přihlásilo taky moc kamarádů a ti taky chtěli, takže taky „na mistra Čumpelíka“ jedli a pili.

Ráno jsme si od pana Kruckého vyžádali účet a on nám napsal na kus papíru utrženého, co jsme tam udělali za útratu. Už se nepamatuji, kolik to dělalo, ale to si pamatuju, že náš mistr, když jsme mu ten papír dali, prohlásil: „Je to hodně, ale měli jste udělat ještě větší tu útratu, protože to už se vám asi v životě nestane a já tam stejně přijdu o všechno!“

A skutečně se v krátké době konala dražba, v níž hospoda byla prodána se vším všudy. A za pár týdnů přišel pan Krucký k nám do dílny a mistrovi zaplatil všechno až do poslední koruny. A když mu mistr připomněl, že jsme při otevření hospody my dva, Josef Nechvátalů a já, udělali útratu, a co to stojí, tak řekl: „To nic, to patřilo k tomu a za to já nic nechci.“

Pracoval jsem u Čumpelíků od 18. listopadu 1918, kdy jsem vstoupil do učení, do 16. srpna 1925, tedy skoro celých sedm roků. A dnes, když tyto vzpomínky píšu po padesáti létech, připadá mi to všechno jako pohádka nebo jako sen.

 

Autor zemřel v roce 1984, redakci textu provedl v roce 2021 Emanuel Svoboda, vnuk.

 

2023-i60.png

 

 

 

 

 

 

Příběhy starých fotografií vzpomínky
Hodnocení:
(4 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.