Tak jsem se na chvíli začetl do Skácelovy knihy Třináctý černý kůň. S patřičnou pokorou a zaujetím jsem se ponořil do jejích stránek a vnímám, už pokolikáté a s obdivem, jeho neopakovatelný žurnalistický styl, kterým zobrazuje náš všední, obyčejný svět. Opět čtu a až závidím tu lehkost jeho psaní. Jeho knihy mne přitahují jak včelky jarní, rozkvetlý strom. Ony sají sladký nektar, aby z něho vytvořily med, a já vnímám ze Skácelových próz zvláštní atmosféru, stylistickou obratnost, jeho fantazii a také uměřený novinářský výraz. A něco z těchto vlastností se bláhově snažím uplatnit i ve své tvorbě.
A moc si vážím také toho, že jsem tohoto pana spisovatele a básníka kdysi dávno, již před více než šedesáti lety, viděl i slyšel naživo na Nezvalovských oslavách v Třebíči, kam jsem poslal i pár svých soutěžních básní. A jako takový bonus k té slávě jsem prožil příjemný, leč krátký románek s jednou mladičkou třebíčskou dívenkou, která tu krásnou večerní slavnost sdílela se mnou. Jak na takovou úžasnou chvíli zapomenout! I přes svou současně špatnou paměť. Holt, emoce byly tehdy příliš silné. Zvláště po slavnosti, kdy jsem s onou dívčinou absolvoval velmi emociální schůzku na Hrádku nad městem, nad dole tekoucí Jihlávkou a při zvuku zvonů sv. Martina z třebíčského náměstí.
Jana Skácela obdivuji hlavně pro jeho krátké a úžasně poetické textíky, kterým říká kurzivky nebo malé recenze. Dotýká se v nich docela všedních, obyčejných okamžiků, o kterých by člověku ani nenapadlo utrousit myšlenku, a tím méně tu myšlenku hodit na papír a udělat z ní něco smysluplného. A vidíte, pan Skácel tohle dovedl. S lehkostí, humorem i mírnou nadsázkou.
Pokouším se, už dlouho, o něco podobného, aniž bych chtěl Jana Skácela nějak kopírovat. Styl jeho psaní je však pro mne hlubokým inspiračním zdrojem. Zajímavé jsou už jen neobyčejné názvy jeho jednotlivých „recenzí“.
Malá recenze na opasek – na věčnost – na kočku a myš – na konec světa – na laskavost – na kečupovou smrt – a tak dále. Těch drobných recenzí je v knize, kromě dalších textů, celkem 92. Je to zajímavé, a hlavně inspirativní čtení.
Kdyby v šedesáti sedmi letech Jan Skácel nezemřel na rozedmu plic, bylo by těch poetických textíků i krásných básní určitě daleko více. Už v tom roce 1962, kdy jsem ho viděl na nezvalovských oslavách, bylo na jeho hlase znát, že není úplně zdráv. Tehdy to na večerní slavnosti omlouval svým trafikantem, čímž vzbudil všeobecnou veselost.