Tehdy jsem si říkala „dostala ho nevěra, uhnala ho ženská o patnáct let mladší.“ Vlastně jsem jeho smrti ani moc nelitovala, na pohřbu jsem působila chladně, což mi vyčetli někteří příbuzní. Jenže já jsem tehdy opravdu nepociťovala žádnou lítost, opustil mě, zničehonic si jednoho dne sbalil věci a oznámil mi, že se zamiloval do jiné ženy a jde za ní. Ano, byl velkorysý, nechal mi byt, auto, chatu, sbalil si jen osobní věci. Možná proto, aby vše urychlil, abychom se nehandrkovali dlouho o majetek.
O rozvodu tehdy nepadla ani zmínka. Byla jsem týdny v naprostém šoku, protože mě vůbec nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Vůbec jsem netušila, že někoho má, nezaznamenala jsem žádný náznak nevěry, ale ani změny v jeho chování. Můj muž nikdy nějak významně neprojevoval své city ke mně. Vlastně od svatby to bylo pořád stejné. Trávili jsme spolu téměř veškerý čas, o víkendech na chatě, jednou či dvakrát za rok dovolená. Nikdy mě nevzal za ruku, když jsme se třeba procházeli po promenádě u moře, neříkal mi nikdy, že mě miluje. Náš sexuální život nebyl nijak vášnivý ani intenzivní, ale já jsem se nad tím nikdy nepozastavovala. Brala jsem to jako takové „normální“ manželství s „normálním“ chlapem.
Když mi ten den oznamoval, že odchází k jiné ženě, nebyl jsem schopna žádného odporu, žádných slov, výčitek, byla jsem jako opařená. Postupně jsem se dozvídala, že jeho milenka je o patnáct let mladší, atraktivní žena s pěknou vysportovanou postavou, údajně kdysi výborná volejbalistka, která nastoupila do manželovy firmy jako projektová manažerka. Manžel tak dvakrát do měsíce jezdíval na služební cesty do zahraničí za obchodními partnery, až vlastně později jsem si uvědomovala, že těch služebních cest bylo poslední dobou nějak více. Ale přesto jsem nikdy na nevěru ani nepomyslela.
Bezprostředně po jeho smrti jsem si opravdu říkala „Boží mlýny melou pomalu…“. Jenže postupem času jsem stále více přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu. Proč si musel vybrat jinou ženu. Uvědomila jsem si, že chyba byla zřejmě hlavně na mé straně. Nevěnovala jsem moc pozornosti svému vzhledu, postavě, účesu, vlastně ani já jsem nikdy nemluvila o lásce, čas od času jsme se pomilovali, ale to bylo vše, žili jsme spíše jako dobří přátelé. Jenže, dělají jiné ženy něco více? Snaží se být téměř v šedesáti letech dokonalými milenkami, atraktivními ženami? Možná ano, možná jsem ztratila muže kvůli své pasivitě, kvůli tomu, že jsem si myslela, že naše manželství je „normální“.
Pořád na to myslím a nemůžu se těch myšlenek zbavit. Nemohu pomyslet ani na nějaký další vztah, bojím se mluvit s jinými muži. Už to asi nikdy jiné nebude. Tak takové jsou moje Velikonoce.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná.)
