Tak přišla zima, konečně nebo teprve, to si každý z nás zodpoví sám. Já to mám v posledních letech tak, že zimu pouze přežívám, takže se vlastně celou zimu těším na jaro. Jenže zima je dlouhá a nemůžeme jen tak sedět a koukat do blba a myslet si, že jaro čeká někde za rohem a hupne k nám při první příležitosti.
Jenže se dá, jako dnes všechno, nějak si ho přiblížit. Koupila jsem si nedávno dvě primulky, kytičky skromné, ale prý pohodu domova poskytující, krásné ve své barevnosti, že si člověk jen těžko vybírá, kterou si pořídí. Vyhrála to žlutá a fialová, je to nádhera se na ně jen podívat, žlutá si mě získala svou omamnou vůní po fialkách, fialová má jejich barvu. Barevně k sobě ladí, a tak lahodí mému oku. Každou chvíli se po nich kouknu, takže si s nimi povídám. Také jim děkuji za jejich krásu a za to, že mi dělají milou společnost.
Dnes ráno jsem se probudila, hned jsem je pozdravila, ale můj pohled se zastavil na střeše garáže, na kterou z okna, na jehož parapetě primulky stojí, koukáme. Popošla jsem k oknu, bílo, všude bílo, že vlastně ani nic jiného vidět není. Sice to meterologové hlásali, ale člověk tomu nevěří, dokud se sám nepřesvědčí. Bezradně jsem se podívala na primulky, ale ony se na mě usmívaly svými krásnými kvítky, jako by říkaly, ať si z toho nic nedělám, že k jaru už je stejně nakročeno, jen musím mít nějakou chvíli ještě trpělivost. Vděčně jsem jim dala za pravdu, koncem měsíce už budeme společně vysévat papriky, později rajčata, ještě později třeba afrikány a další kytičky. Primulky, až odkvetou, mají už své místo v předzahrádce, kde ještě budou dlouho, dlouho rozdávat radost kolemjdoucím. Ty loňské tam kvetly do prosince, no není to nádhera?
Už jsem neviděla to bílé zlo v tak špatném světle. Vnuci z něj budou nadšeni, já si sice musím dát pozor, abych někde neuklouzla, ale co je to, oproti radosti mých milých vnuků. A potom, mám se kde potěšit, na parapetu mám dvě krásné, milé kamarádky, které mi dávají ten pocit, že i uprostřed zimy si člověk může udělat kousíček jara.
